Článek
Každodenní realita na pracovišti
V práci jsem byla zvyklá fungovat naplno. Měla jsem na starosti objednávky, komunikaci se zákazníky, řešení reklamací i drobný provoz. Když bylo potřeba, zůstala jsem déle. Ne proto, že by mě někdo nutil, ale proto, že jsem chtěla mít věci hotové a klidné svědomí.
Pak nastoupil brigádník. Měl pomáhat s jednoduchými úkoly, aby se mi ulevilo. Realita byla jiná. Většinu dne seděl u stolu, koukal do mobilu a reagoval jen ve chvíli, kdy ho někdo přímo oslovil. Úkoly dělal pomalu, často je odkládal a musela jsem je po něm opravovat.
Když práce zůstává na jednom člověku
Zpočátku jsem to neřešila. Říkala jsem si, že je nový a že se to zlepší. Jenže dny plynuly a nic se neměnilo. Já běhala mezi povinnostmi, zatímco on řešil zprávy a sociální sítě. Když jsem ho požádala o pomoc, tvářil se otráveně, jako bych ho vyrušovala od něčeho důležitého.
Začala jsem být unavená a podrážděná. Ne kvůli práci samotné, ale kvůli pocitu nespravedlnosti. Věděla jsem, že dělám víc než bych musela, ale zároveň jsem cítila, že se to ode mě bere jako samozřejmost.
Moment, který všechno změnil
Zlom přišel ve chvíli, kdy jsem se náhodou dozvěděla výši jeho výplaty. Nebyl to úmysl, prostě to někdo přede mnou zmínil v domnění, že to dávno vím. Nevěděla jsem. A upřímně jsem tomu nejdřív ani nevěřila. Bral 250 Kč na hodinu.
Brigádník, který většinu dne proseděl na mobilu, měl hodinovou mzdu jen o málo nižší než já. Já byla na plný úvazek, s odpovědností a očekáváním výsledků. On byl bez závazků, bez tlaku a bez snahy.
Rozhovor, který nikam nevedl
Zkusila jsem to řešit. V klidu a bez emocí jsem se ptala, jestli je to správně nastavené. Odpověď byla vyhýbavá. Prý je dnes těžké sehnat brigádníky, prý je potřeba je motivovat. O mojí motivaci nepadlo ani slovo.
V tu chvíli mi došlo, že nejde jen o peníze. Šlo o postoj. O to, že moje práce neměla takovou hodnotu, jakou jsem si myslela. A že se s tím zřejmě nepočítá ani do budoucna.
Rozhodnutí bez dramat
Výpověď jsem nepodávala v afektu. Nezvyšovala jsem hlas, nedělala scény. Prostě jsem si doma sedla a sepsala ji. Věděla jsem, že pokud zůstanu, budu si každý den připadat hloupě. A to jsem nechtěla.
Když jsem odcházela, brigádník zase seděl s mobilem v ruce. Ani si nevšiml, že je to můj poslední den. Možná si všimne až ve chvíli, kdy bude muset někdo jiný udělat práci za něj. Já už u toho ale nebudu.
