Článek
První impulz
Nápad změnit účes nepřišel z touhy po dobrodružství. Spíš z únavy. Manželství fungovalo, ale bylo tiché, předvídatelné a bez napětí. Chtěla jsem se zase cítit viděná. Objednala jsem se do menšího salonu, kam jsem nikdy předtím nechodila. Říkala jsem si, že nový prostor může přinést i nový pocit.
Když jsem vešla dovnitř, nebylo tam nic výjimečného. Pár křesel, zrcadla, vůně laku na vlasy. Přijal mě muž, který působil klidně, soustředěně a zvláštně pozorně. Mluvil málo, ale když už něco řekl, bylo to přesné. Ptala jsem se sama sebe, proč jsem nervózní víc než obvykle.
Dotek, který nebyl pracovní
Stříhal mě pomalu. Až příliš pomalu. Vnímal každý pramen, každý pohyb. Jeho ruce se mě dotýkaly jinak, než jsem byla zvyklá u jiných kadeřníků. Nebylo to nevhodné, ale bylo to osobní. Přistihla jsem se, že zadržuji dech. V zrcadle jsem viděla jeho soustředěný výraz a sama sebe, jak se červenám.
Začali jsme si povídat. Ne o manželství, ne o problémech. O maličkostech. O tom, jaké to je dělat pořád to samé. O pocitu, že člověk někde uhnul z cesty a už neví kdy. Najednou jsem měla pocit, že mě někdo opravdu poslouchá.
Hranice, která se posunula
Když účes dokončil, necítila jsem radost. Cítila jsem napětí. Nabídl mi kávu v zadní místnosti. Měla jsem odmítnout. Neudělala jsem to. Seděli jsme blízko sebe a ticho bylo těžké. V jednu chvíli se ke mně naklonil a já neuhnula.
První polibek byl krátký a zmatený. Hned potom jsem řekla, že to nejde. Že jsem vdaná. Přikývl, ale v jeho očích nebyl stud. Byl tam klid. Řekl, že rozhodnutí je na mně. Právě to mě zlomilo.
Dvojí život
Neviděli jsme se hned znovu. Přesto jsem na něj myslela každý den. Když jsem ho po týdnu kontaktovala, věděla jsem, že už nejde jen o účes. Scházeli jsme se nenápadně, vždy s výmluvou. S každým setkáním jsem se vzdalovala tomu, co jsem doma považovala za jistotu.
S manželem jsem se smála, vařila večeře, plánovala víkendy. A přitom jsem v hlavě měla jiný hlas, jiný dotek. Nešlo o milování. Šlo o pocit, že jsem zase někým jiným než jen manželkou.
Moment, kdy se nedalo couvnout
Jednoho dne mi manžel řekl, že si všiml změny. Že jsem jinde. Neptal se přímo. O to horší to bylo. V tu chvíli mi došlo, že tohle nemůže pokračovat donekonečna. Přesto jsem ten večer šla znovu do salonu, i když jsem věděla, že už nejdu ke kadeřníkovi.
Stála jsem před zrcadlem a dívala se na sebe. Účes byl pořád stejný. Změnila se jen žena, která ho nosila. A ta už věděla, že některé návštěvy nezačínají u vlasů a nekončí u zrcadla.
