Článek
Klidný začátek sobotního rána
V sobotu ráno jsem vstala brzy, jako vždycky. Manžel už byl dávno pryč, šel si zaběhat a já měla před sebou celé dopoledne jen pro sebe. Uvařila jsem si kávu, zabalila se do deky a sáhla po své nejoblíbenější knížce, kterou jsem naposledy četla snad před rokem. Měla jsem ji ráda, protože mi připomínala časy, kdy jsme s Karlem teprve začínali a všechno bylo nové a hezké. Sedla jsem si na gauč a otevřela knihu na první kapitole.
Papírek mezi stránkami
Jen co jsem knihu rozevřela, vypadl z ní malý složený papírek. Chvíli jsem na něj zmateně koukala, než jsem ho zvedla a rozložila. Byla to účtenka z nějaké restaurace. Nejdřív jsem tomu nevěnovala pozornost, ale pak mi došlo, že datum na účtence je z loňského září, přesně z týdne, kdy mi Karel tvrdil, že je služebně v Ostravě. Účtenka ale byla z romantické večeře v centru Prahy, pro dva lidi, se dvěma sklenkami šampaňského, kyticí růží a zákuskem pro dva. Cena byla astronomická. V tu chvíli mi přeběhl mráz po zádech a cítila jsem, jak se mi sevřel žaludek.
Hledání odpovědí
Nejdřív jsem si říkala, že to přece nic nemusí znamenat. Třeba byl na pracovní večeři s kolegyní. Možná kupoval večeři pro někoho jiného. Jenže čím víc jsem na účtenku koukala, tím víc jsem si uvědomovala, že si jen lžu do kapsy. Ten večer si pamatuju moc dobře. Volala jsem mu tenkrát několikrát, ale nebral mi telefon. Napsal mi až pozdě v noci, že byl unavený a už spí. A teď tu mám důkaz, že místo v hotelovém pokoji večeřel s někým jiným.
Konfrontace
Seděla jsem na gauči s tím papírkem v ruce snad dvě hodiny. Kniha mi ležela na klíně otevřená, ale písmena mi splývala před očima. Když se Karel vrátil, snažila jsem se chovat normálně. Udělala jsem mu oběd a bavili jsme se o počasí, jako by se nic nedělo. Jenže uvnitř jsem se třásla. Večer, když jsme byli sami, jsem účtenku položila na stůl. Podíval se na ni a hned zbledl. Začal koktat, že mi to chtěl říct, že to byla hloupost a že nic neznamenala. Z očí mi vyhrkly slzy, ale cítila jsem i vztek. Nechtěla jsem slyšet jeho výmluvy. Řekl, že se to už nikdy nestane a že mě miluje. Jenže já už jsem mu nevěřila ani slovo.
Nový začátek
Uběhlo pár měsíců od toho večera. Po účtence zůstala jen žlutá skvrna na dřevěném stole, kde ležela, když jsem se rozhodla odejít. Zažádala jsem o rozvod a odstěhovala se k dceři. Není to lehké, po tolika letech začít znovu, ale věděla jsem, že jinak nemůžu. Ta kniha teď stojí v polici, pořád u ní visí záložka na stejné stránce. Zatím nemám odvahu ji znovu otevřít. Když na ni pohlédnu, vybaví se mi ten okamžik, kdy jsem si uvědomila, že se všechno změnilo. Už nemůžu předstírat, že jsme byli šťastní. Ale možná jednou, až mě to přestane bolet, si ji zase přečtu. Tentokrát až do konce.
