Článek
Nenápadný začátek
Byl to obyčejný pracovní den. Neměla jsem chuť vařit, a tak jsem si řekla, že si udělám menší radost a zajdu do restaurace kousek od kanceláře. Vypadala pěkně, útulně, ceny na první pohled odpovídaly průměru. Objednala jsem si polední menu a k tomu jsem požádala jen o vodu z kohoutku. Připadalo mi to jako samozřejmost, vždyť jde o věc, která se v mnoha podnicích dává zdarma.
Účet, který mě zarazil
Jídlo bylo fajn, nic světoborného, ale chutnalo. Když přišel číšník s účtem, všimla jsem si položky, která mě úplně zarazila. Stálo tam „voda z kohoutku 1 l – 120 Kč“. Nejdřív jsem si myslela, že jde o omyl. Ukázala jsem na to a slušně se zeptala, zda to není chyba. Číšník ale s naprostým klidem řekl, že to tak mají nastavené a že jde o běžnou cenu.
Krátký moment překvapení
V tu chvíli jsem cítila, jak se mi do tváří hrne krev. V hlavě mi běželo, jestli si ze mě dělají legraci. Sto dvacet korun za obyčejnou vodu, kterou otočí kohoutkem? Čekala jsem, že kolem dvaceti korun by se to dalo pochopit, ale tohle byla částka, která se blížila k ceně hlavního jídla. Cítila jsem se trochu poníženě, jako kdyby mi chtěli dát lekci, že nemám žádat nic „zadarmo“.
Moje reakce
Rozhodla jsem se ale nezlobit. Usmála jsem se a když jsem podávala peníze, poznamenala jsem: „Tohle je určitě nejdražší voda, jakou jsem kdy pila, doufám, že má v sobě alespoň kousek zlata.“ Řekla jsem to klidně, skoro až pobaveně. Číšník se zarazil, očividně nevěděl, jak reagovat. Nakonec se jen omluvně pousmál a přikývl.
Co následovalo
Z restaurace jsem odcházela s pocitem, že jsem udělala dobře. Nešlo o těch 120 korun, šlo o princip. Kolik lidí asi zaplatilo, aniž by se ozvali? Možná mají v plánu vydělat na tom, že se nikomu nechce nic říkat. Já ale měla radost, že jsem reagovala s nadhledem a neztratila tvář.
Nečekaná dohra
O pár dní později jsem se o tom zmínila kolegyni. Ta se začala smát a řekla mi, že má podobnou zkušenost s tou samou restaurací. Jen ona tenkrát zaplatila a pak se dlouho zlobila sama na sebe, že neřekla nic. V tu chvíli jsem si uvědomila, že někdy opravdu stačí jedna věta, aby člověk ukázal, že si nesedne na zadek před každým nesmyslem.
Jak to skončilo
Od té doby jsem do té restaurace už nešla a vlastně ani nemám potřebu se tam vracet. Když mám chuť na oběd, vyberu si raději podnik, kde si hosta váží a kde člověk neodchází s pocitem, že byl součástí podivného experimentu. A doma si teď občas naleju obyčejnou vodu do sklenice a pobaveně si řeknu, že mám právě před sebou skvělý drink za nula korun.
