Článek
Klidný začátek
Byl to obyčejný den. Po práci jsem se rozhodla zajít do jedné malé restaurace, kterou jsem měla ráda. Vonělo to tam vždy po čerstvě upečeném chlebu a polévky servírovali tak syté, že by vydržely na celý den. Sedla jsem si ke stolku u okna, sundala kabát a těšila se na chvíli klidu.
Objednala jsem si pečené kuře s bramborovou kaší a sklenici vody s citronem. V tu chvíli jsem byla opravdu spokojená. Venku foukal studený vítr a já měla pocit, že jsem našla malé útočiště, kde si vydechnu a naberu sílu.
Náhlé setkání pohledem
Když jsem čekala, že mi přinesou jídlo, jen tak jsem se rozhlédla po místnosti. A tam, u stolu v rohu, seděl člověk, kterého jsem nechtěla nikdy znovu vidět. Bývalý partner mé matky. Muž, který mi ještě před lety dokázal zničit celé dětství.
Byla jsem v šoku, jakoby se čas vrátil. Vybavily se mi okamžiky, kdy křičel, ponižoval ji a já se schovávala v pokoji. Nikdy jsem se s tím nedokázala vyrovnat a nechtěla jsem ani slyšet jeho jméno. A teď tu seděl, klidně si četl jídelní lístek a choval se, jako by byl běžným hostem.
Ztracená chuť
Najednou jsem cítila, že jídlo, na které jsem se těšila, už nechci. Žaludek se mi stáhl a ruce se mi roztřásly. Nedokázala jsem myslet na nic jiného než na to, že pár metrů ode mě je někdo, kdo tolikrát zranil mou rodinu. Připadalo mi, že i ten útulný prostor se změnil v něco nepřátelského.
Když číšník donesl talíř s kuřetem, poděkovala jsem, ale ani jsem se ho nedotkla. Vzala jsem si kabelku a vstala. Snažila jsem se neohlížet, ale koutkem oka jsem zachytila jeho pohled. Možná mě poznal, možná ne, ale mně to bylo jedno. Jen jsem potřebovala být co nejrychleji pryč.
Odchod do prázdna
Zaplatila jsem u pokladny, i když jsem sotva nahlas vyslovila pár slov. Venku jsem se nadechla ledového vzduchu a snažila se uklidnit. Bylo zvláštní, jak rychle se může změnit nálada. Ještě před chvílí jsem se těšila na dobrý oběd a najednou jsem stála na chodníku s pocitem, že musím setřást celou minulost ze svých ramen.
Domů jsem došla pěšky. Nechtěla jsem sedět v tramvaji a riskovat, že se mi budou hlavou honit ještě horší vzpomínky. Chůze mě trochu uklidnila, ale pořád jsem cítila, že mi ten den vzal něco, co se těžko vrací.
Dlouhý stín minulosti
Ten večer jsem seděla u stolu s prázdným žaludkem, protože jsem už nic nesnědla. A uvědomila jsem si, že některé tváře v nás vyvolají větší bolest než cokoliv jiného. Není to o jídle ani o místě, kde se nacházíme. Je to o tom, že minulost se dokáže nečekaně připomenout a převálcovat přítomný okamžik. A přesně to se mi stalo v té restauraci.
