Článek
Co jsem vlastně koupila
Šlo o balení papírových ubrousků s potiskem. Stály dvacet devět korun a vzala jsem je automaticky při nákupu, protože jsem si myslela, že jsou bez obrázků. Až doma jsem si všimla dětského motivu, který se mi vůbec nehodil. Ubrousky byly neotevřené, čisté, přesně v takovém stavu, v jakém jsem je koupila. Účtenku jsem měla schovanou, takže mě ani nenapadlo, že by jejich vrácení mohl být problém. Brala jsem to jako běžnou věc.
U pokladny bez očekávání
Do obchodu jsem přišla druhý den dopoledne. Nebyl tam žádný chaos, jen pár lidí s košíky. Přistoupila jsem k pokladně a klidně řekla, že bych chtěla vrátit zboží. Položila jsem ubrousky na pult a podala účtenku. Pokladní se podívala na balení, pak na částku a nakonec na mě. V tu chvíli se začala smát. Ne nahlas, ale dostatečně na to, aby to bylo nepříjemné.
Poznámka, která mě zarazila
Řekla mi, jestli mi to za těch dvacet devět korun vůbec stojí. Že kvůli takové částce chodit zpátky do obchodu je přehnané. Mluvila u toho pobaveně, jako bych udělala něco hloupého. Přede mnou ležely obyčejné ubrousky a najednou jsem měla pocit, že vysvětluju něco, co bych neměla. Že se musím obhajovat, proč chci zpátky peníze, které jsem za ně zaplatila.
Trapnost před cizími lidmi
Za mnou stáli další zákazníci a já cítila, jak se mi stahuje žaludek. V hlavě mi běželo, že přece nejde o částku, ale o princip. O to, že mám právo zboží vrátit. Místo toho jsem mlčela. Pokladní pokračovala v řečech o tom, že lidé dnes řeší každou korunu a že ona by se tím vůbec nezabývala. Každé slovo mě bodalo víc než samotný smích.
Proč jsem nic neřekla
Mohla jsem se ozvat. Mohla jsem říct, že je to moje věc a že nejde o její názor. Jenže v tu chvíli jsem byla zaskočená. Nečekala jsem výsměch, čekala jsem neutralitu. Proces vrácení nakonec provedla, ale s takovým výrazem, jako by mi dělala laskavost. Když mi podala mince, připadala jsem si, jako bych udělala něco nevhodného.
Částka, která mi zůstala v hlavě
Když jsem vyšla ven, došlo mi, že mě nerozhodily ubrousky ani částka. Rozhodilo mě to zlehčení. Ten pocit, že někdo cizí posoudil, co je pro mě důležité a co už ne. Ty ubrousky bych klidně doma vyhodila, ale ten posměšek se vyhodit nedal. Od té doby si pokaždé, když držím v ruce účtenku, vzpomenu, jak snadno se z obyčejného nákupu může stát nepříjemná vzpomínka kvůli jedné větě navíc.
