Článek
Pohled, který člověk nezapomene
Jsem zvyklá na různé reakce. Nejsem žádná dáma z města. Mám pětašedesát let a většinu života jsem strávila na statku. Ruce mám mozolnaté, boty špinavé, vlasy spletené do copu, protože jinak zavazí při práci. Nechodím po nákupních centrech, ale po řádcích brambor a cibule. A když už musím do města, jdu tak, jak jsem, bez přetvářky.
Ten den jsem jela rovnou z trhu. Měla jsem v tašce hotovost za celou sezónu. V kabelce jsem vezla přes sto tisíc korun. Chtěla jsem je uložit, protože mě známý upozornil na výhodný spořicí účet. Myslela jsem, že přijdu, usmějí se, založíme účet, a půjdu. Ale hned jak jsem vešla, bylo mi jasné, že to nebude jen tak.
Trapnost a odpor
U vchodu jsem si všimla první reakce. Mladý vrátný si mě změřil odshora dolů a odvrátil zrak. U přepážek seděly dvě slečny a šeptaly si něco mezi sebou. Jedna si demonstrativně přiložila ruku k nosu, druhá se smála. Sedla jsem si a čekala, ale po pár minutách ke mně přistoupila ta, co se předtím smála. Řekla mi bez obalu: „Paní, s prominutím, jste cítit, můžete počkat venku, než na vás přijde řada?“
Zůstala jsem sedět. Řekla jsem, že nikam nejdu, že jsem klientka jako každý jiný. Nato šla za vedoucím. Viděla jsem, jak mu něco šeptá a ukazuje mým směrem. Pak přišel on. Starší muž, uhlazený, hlas tichý, ale chladný: „Možná by bylo lepší, kdybyste dorazila v jiném stavu, naše ostatní klienty to ruší.“ Bylo mi jasné, že to není žádné doporučení, ale pokus mě vyhodit.
Síla kabelky
Neodpověděla jsem. Jen jsem otevřela svou starou černou kabelku a položila na stůl igelitový sáček plný bankovek. Měla jsem to spočítané – sto dvacet tisíc korun. Řekla jsem klidně: „Přišla jsem si je uložit. Buď to uděláte, nebo si najdu jinou banku.“
Najednou nastalo ticho. Všichni přestali šeptat. Vedoucí změnil tón i výraz. Slečny, které se předtím smály, se vytratily. Všechno šlo rázem hladce. Během dvaceti minut jsem měla účet, podepsané papíry a úsměvy na rozloučenou.
Lidi soudí, ale nevidí
Když jsem šla zpět na nádraží, přemýšlela jsem, kolik podobných lidí už museli odradit. Jen proto, že někdo nevoní jako parfém z katalogu. Nemám jim to za zlé, asi se to dneska nosí. Ale stejně je smutné, že úctu si člověk nevyslouží životem, ale až když vytáhne peníze.
Mně už na tom nezáleží. Ale kdyby tam přišel někdo bez tří set tisíc, třeba jen s tisícovkou, čekalo by ho totéž ponížení. A to je na tom všem to nejhorší. Že se důstojnost váží na číslo.
