Článek
Večer, který nic nenaznačoval
Seznámili jsme se nenápadně a stejně nenápadně se vyvíjela i další setkání. Nebyl vtíravý ani přehnaně charismatický. Spíš klidný typ, který působil vyrovnaně a trochu uzavřeně. Právě to mi vyhovovalo. Neměla jsem chuť na drama ani na velká gesta. Když mě pozval k sobě, brala jsem to jako pokračování něčeho, co se teprve formovalo.
Byt byl tichý a uklizený. Ne sterilní, ale ani příliš osobní. Jako by byl připravený pro návštěvy, ne pro skutečný život. Přesto jsem si říkala, že ne každý potřebuje fotky na stěnách nebo hromady knih. Uvařil, nalil víno, seděli jsme u stolu a mluvili o práci, cestování a obyčejných věcech. Smála jsem se. Cítila jsem se bezpečně.
Otevřené dveře do cizího světa
Když mi řekl, ať si klidně odložím kabát do skříně v ložnici, neváhala jsem. Vzala jsem ho do ruky a odešla z obýváku. Ložnice byla stejně střídmá jako zbytek bytu. Postel, noční stolek, velká skříň. Otevřela jsem ji bez přemýšlení.
Kabát jsem tam ale nepověsila. Zůstala jsem stát a dívat se. Ve spodní části skříně byly pečlivě složené malé mikiny, trička s dětskými motivy, drobné kalhoty. Na polici ležely plyšové hračky, některé nové, jiné viditelně používané. Autíčko, plyšový medvěd, knížka s okousanými rohy. Všechno čisté, udržované, ale bez jakéhokoli kontextu.
Ticho plné otázek
Nikdy se nezmínil o dítěti. Ani jednou. Žádná poznámka, žádná historka, žádná náhodná věta. Všechno, co jsem viděla, tam bylo schované, ne vystavené. Nešlo o zapomenutou krabici ze sklepa. Ty věci byly součástí každodenního prostoru. Připravené, uložené, dostupné.
Najednou mi začaly naskakovat otázky, které jsem si nechtěla pokládat. Proč o tom nemluvil. Kde to dítě je. Jestli je pryč, nebo nikdy nebylo. Jestli ty hračky patří minulosti, nebo čekají. Ten pocit nebyl strach, spíš zvláštní tíha, která mi sedla na hrudník. Uvědomila jsem si, že odpovědi vlastně nechci slyšet.
Rozhodnutí bez vysvětlování
Zavřela jsem skříň a vrátila se zpět. Řekla jsem, že se necítím dobře a že bych měla jít. Podíval se na mě, ale neptal se. Nepřemlouval mě, nesnažil se situaci zachránit. Jen přikývl, jako by pochopil víc, než jsem vyslovila.
Oblékla jsem si kabát, který jsem celou dobu držela v ruce, a rozloučila se. Dveře za mnou zapadly tiše. Až venku jsem se zhluboka nadechla a ucítila chladný vzduch na tváři.
Cestou domů jsem si znovu vybavila ten pohled do skříně a došlo mi, že některé věci o druhých lidech se nedozvíte z rozhovorů ani z dlouhých schůzek. Stačí jeden okamžik, kdy se náhodou ocitnete tam, kam jste se původně ani dívat nechtěli.
