Článek
První podivný moment
Bylo to první ráno po příjezdu do Itálie. Šla jsem do restaurace, kterou nám doporučila majitelka apartmánu. Navoněný vzduch od moře, jemná hudba, prázdné stolky, všechno slibovalo klidné odpočinkové jídlo. Sotva jsem si sedla, číšník ke mně přistoupil, ale místo obvyklého pozdravu jen zkřížil ruce. Myslela jsem, že je to nějaký neobvyklý zvyk nebo signál, který jsem nepochopila. Když jsem se usmála a chtěla si objednat, odkašlal si a řekl, že Čechy neobsluhují. Ta věta byla tak nečekaná, že jsem se na něj jen dívala a marně hledala v jeho tváři náznak žertu. Nic takového jsem v ní nenašla.
Marná snaha o vysvětlení
Zeptala jsem se ho, jestli jsem něco udělala špatně. Odpověděl, že to není osobní, že jde o rozhodnutí vedení. Prý měli s českými turisty špatné zkušenosti a přijali opatření, které já právě pocítila. Připadala jsem si trapně, jako by mě někdo odhalil při činu, kterého jsem se nikdy nedopustila. Snažila jsem se mu vysvětlit, že jsem tu sama, že jen chci snídani a klid. Mluvil se mnou slušně, ale bylo jasné, že se mnou nehne nic.
Reakce okolí
Pár lidí u vedlejšího stolu se na mě otočilo. Někteří se tvářili provinile, jiní nechápavě. Nebyl tam žádný křik ani scéna. Jen tiché, ale jasné odmítnutí. V turistickém letovisku, kde člověk počítá s tím, že peníze mluví za všechno, najednou neplatilo nic. Přemýšlela jsem, jestli mám odejít hned, nebo se snažit dál. Nakonec jsem vstala a rozhodla se odejít. Číšník se uklonil, jako kdyby tím chtěl dodat celé situaci zdání profesionality. Mě to ale jen více rozhořčilo, protože jsem cítila, že role slušného hosta mi byla odebrána ještě dřív, než jsem mohla cokoliv dokázat.
Dozvuky
Když jsem vyšla ven, moře bylo krásné jako vždy, ale já měla pocit, že se na mě všechno kolem dívá s odstupem. Ne proto, že jsem žena sama u moře, ale proto, že jsem Češka. Byla to zvláštní zkušenost. Nikdy jsem si nemyslela, že narazím na otevřené odmítnutí jen kvůli tomu, odkud pocházím. Ještě dlouho jsem nad tím přemýšlela a snažila se najít cestu, jak tomu dát nějaký racionální rámec. Nakonec mi ale zůstala hlavně vzpomínka na ten okamžik, kdy mi uprostřed prosluněného rána někdo připomněl, že svět prostě někdy funguje podle pravidel, která nedokážeme změnit ani pochopit.
