Článek
Běžná cesta, která se začala kazit
Byl to jeden z těch dnů, kdy člověk nemá náladu ani energii vnímat okolí. Tramvaj byla plná, vzduch těžký a lidé zamlklí. Stála jsem u prostředních dveří a opírala se o tyč, když jsem si všimla skupiny cizinců o pár metrů dál. Mluvili hlasitě, smáli se a zpočátku jsem tomu nevěnovala pozornost. V Praze je hluk v MHD běžný.
Postupně mi ale začalo docházet, že jejich smích není jen veselý. Ukazovali směrem k přední části vozu, něco si šeptali a pak se znovu rozesmáli. Jeden z nich napodoboval gesty řízení tramvaje a ostatní se řehtali tak, že přehlušovali i zvuk kolejí. Lidé kolem dělali, že to neslyší, někteří se dívali do mobilu, jiní zírali z okna.
Posměch, který byl slyšet všude
Po chvíli už bylo jasné, že si dělají legraci z řidiče. Padaly poznámky v cizím jazyce, kterému jsem nerozuměla, ale tón byl jasný. Jeden z mužů se dokonce postavil a teatrálně předváděl, jak tramvaj cuká při rozjezdu. Smích byl čím dál hlasitější a nepříjemnější.
Všimla jsem si, že i lidé, kteří předtím působili netečně, začínají být nervózní. Starší paní si zacpala uši sluchátky, jiný cestující protočil oči. Všichni ale mlčeli. Včetně mě. Byla jsem zvyklá, že se v podobných situacích nic neděje a že si člověk prostě musí počkat, až vystoupí.
Okamžik, kdy došla trpělivost
Tramvaj zastavila na další zastávce a dveře se otevřely. V tu chvíli se z reproduktoru ozval hlas řidiče, klidný, ale pevný. Požádal skupinu, aby okamžitě vystoupila. Nejprve se smáli dál, jako by to byla součást zábavy. Pak ale řidič vstal, otevřel dveře kabiny a otočil se k nim čelem.
Řekl jim, že pokud se neumí chovat slušně, v jeho tramvaji nemají co dělat. Nebyl hrubý, nekřičel, ale bylo z něj cítit, že má dost. V tramvaji nastalo ticho, které působilo skoro nepřirozeně. Smích ustal a cizinci najednou působili nejistě.
Vyhození bez zbytečných slov
Chvíli se snažili něco namítat, ale řidič trval na svém. Ukázal ke dveřím a zopakoval výzvu k vystoupení. Jeden po druhém nakonec vystoupili ven, stále ještě s úšklebky, ale už bez arogance. Dveře se zavřely a tramvaj zůstala stát.
V ten moment se stalo něco, co jsem v MHD snad nikdy nezažila. Někdo začal tleskat. Nejprve váhavě, pak se přidali další. Potlesk se rozlil celým vozem a já měla husí kůži. Řidič jen kývl hlavou a vrátil se do kabiny. Tramvaj se znovu rozjela.
Ticho, které bylo jiné než předtím
Zbytek cesty byl zvláštní. Lidé si vyměňovali pohledy, někdo se usmál, jiný si tiše povzdechl. Bylo cítit, že se něco změnilo, i když šlo jen o pár minut. Jako by si všichni na chvíli uvědomili, že slušnost má pořád nějakou váhu a že není normální si z někoho dělat terč posměchu jen proto, že je v práci a nemůže se bránit.
Když jsem vystupovala, napadlo mě, kolikrát jsem podobné chování přešla mlčením. Ten den ale někdo řekl dost nahlas. A právě to, že se ozval někdo, kdo za sebou měl odpovědnost i autoritu, udělalo z obyčejné jízdy tramvají příběh, na který si budu pamatovat ještě hodně dlouho.
