Dcera mi řekla, že když mám peníze na kosmetiku, měla bych vnoučatům dávat více

Nejsem bohatá. Pobírám důchod, někdy si něco přivydělám, občas dostanu něco od známých. Ale snažím se. Když mají děti narozeniny, dám jim peníze nebo nějaký dárek. Vezmu je občas do cukrárny nebo koupím něco, co jim udělá radost. Nemám pocit, že bych se vyhýbala pomoci.

Při jedné z návštěv jsme si povídaly v kuchyni. Řekla jsem jí, že jsem si po letech koupila nový krém, protože jsem měla suchou pleť a chtěla jsem se trochu hýčkat. Stál sice pár stovek, ale opravdu mi sedl. A právě v tu chvíli dcera pronese: „Když máš na drahou kosmetiku, mohla bys spíš dát něco víc dětem.“

Byla jsem v šoku. Ne proto, že by mi řekla něco sprostého, ale proto, že jsem v jejím hlase slyšela výčitku. Jako bych byla sobecká, že jsem si dovolila koupit něco pro sebe. Neřekla jsem hned nic. Jen jsem polkla a změnila téma. Ale uvnitř mě to drásalo.

Začala jsem si v hlavě přehrávat, kolik jsem za poslední měsíce vnoučatům dala. Výlet, nové knihy, kapesné na tábor, narozeninové dárky. A hlavně – můj čas. Hlídání, vaření, doučování. To všechno jako by nic neznamenalo, protože jsem si dovolila koupit si krém?

Po pár dnech jsem jí napsala zprávu. Krátkou. Že mě její poznámka zamrzela a že si myslím, že pomoc není jen o penězích. Odpověděla: „Nemyslela jsem to zle, jen mi to tak přišlo, když říkáš, že si nemůžeš moc dovolit, a pak si koupíš drahou věc.“ Tím to pro ni skončilo.

Začala jsem se sama sebe ptát, jestli už nemám nárok na vlastní radost. Na věci, které nejsou jen pro druhé. Jestli musí každá koruna směřovat k vnoučatům jen proto, že jsem jejich babička. A hlavně, jestli moje vlastní dcera opravdu nechápe, že i já jsem pořád člověk, který chce někdy udělat něco hezkého pro sebe.

Nejde o peníze. Jde o pocit, že vás blízký člověk vnímá jako samozřejmost. Jako peněženku, oporu, chůvu, ale ne jako ženu, která má své potřeby, pocity a touhy. Od té doby mezi námi něco visí. A bojím se, že se to už nespraví.