Článek
Celý život jsem pracovala jako administrativní pracovnice na stavebním úřadu, denně jsem vyřizovala spisy, razítkovala, archivovala, komunikovala s lidmi, kteří přicházeli se svými problémy a odcházeli s mým podpisem. Bylo to vyčerpávající a já jsem se těšila, že skončí.
Jenže odpočinek, o kterém jsem snila, vypadal jinak, než jsem čekala.
První rok byl dobrý. Četla jsem, chodila na procházky, pomáhala dceři s vnoučaty. Druhý rok byl podobný, ale trochu prázdnější. Třetí rok zemřel manžel a já jsem najednou seděla v bytě, kde byl celý den ticho a večery trvaly příliš dlouho.
Vnoučata rostla, dcera se vrátila do práce, syn bydlí daleko. Život šel dál a já jsem v něm stála na místě.
Přihlásila jsem se na různé věci. Na kurz angličtiny, na jógu pro seniory, do čtenářského klubu v knihovně. Bylo to příjemné, ale nestačilo to. Scházelo mi něco, co jsem nedokázala pojmenovat. Až jednou večer, když jsem seděla a dívala se na zhasnutou televizi, jsem si uvědomila co to je. Scházelo mi, že jsem někde potřebná. Že mě někdo čeká. Že mám důvod vstát v určitou hodinu a jít.
Kamarádka, se kterou se vídám na józe, mi jednou zmínila, že v místní základní škole hledají dobrovolníky na doučování. Děti, které potřebují pomoc s matematikou a češtinou. Nic formálního, žádné zkoušky, jen docházet jednou dvakrát týdně a sedět s dítětem nad úlohami.
Řekla jsem si, že to zkusím.
Přihlásila jsem se. Koordinátorka dobrovolníků se mnou mluvila hodinu, zeptala se na mé zkušenosti, vysvětlila jak to funguje. Pak se zeptala, kdy mohu začít. Řekla jsem, že hned.
První den jsem přišla do školy a seděla v chodbě a čekala. Kolem mě pobíhaly děti, zvonil zvonek, někdo někde křičel a já přemýšlela, co tam vlastně dělám. Bylo mi sedmdesát let a seděla jsem na plastové židli v základní škole jako žákyně první třídy.
Pak přišel chlapec. Bylo mu devět, byl tichý a koukal do země. Koordinátorka mi řekla, že má problémy s dělením a že se stydí zeptat ve třídě. Sedli jsme si ke stolu a já jsem vytáhla sešit.
Trvalo to chvíli, než si zvykl. Mluvil málo, kroutil tužkou a odpovídal jednoslovně. Ale po třiceti minutách jsme dospěli k výsledku, který byl správně. Podíval se na ten příklad a pak na mě. Pak se usmál, jen trochu a rychle, ale bylo to tam.
Šla jsem domů pěšky, i když to bylo daleko.
Teď chodím dvakrát týdně. Mám tři děti, každé na jiný den, každé s jiným problémem. Jeden potřebuje pomoc s češtinou, jedna s matematikou, jedna neumí číst nahlas bez toho, aby se zastavovala každé třetí slovo. Sedíme spolu, pracujeme, já vysvětluji a ony se postupně přestávají bát špatné odpovědi.
Syn mi říká, že bych si měla odpočívat. Říká to s láskou, to vím. Ale odpočívala jsem osm let a bylo mi z toho čím dál hůř.
Teď vstávám v sedm. Připravuji si věci na odpoledne, kontroluji sešity z minulého týdne, občas si v noci vzpomenu na nějaký lepší způsob, jak vysvětlit zlomky a zapíšu si ho na papír na noční stolce.
Důchod mám třináct tisíc. Za doučování nedostávám nic.
Je to nejlepší práce, jakou jsem kdy měla.
