Článek
Návrat s úsměvem
Doma se smála, vyprávěla historky a mávala taškou plnou suvenýrů. Měla jsem radost, že si výlet užila. Byla nadšená a těšila se, až mi ukáže fotky. Očekávala jsem obrázky hradů, přírody a zábavných momentek s kamarády.
Fotky, které jsem nečekala
První snímky vypadaly nevinně. Stála s kamarádkami na nádvoří zámku, smály se na lavičce v parku. Ale pak se začaly objevovat jiné záběry. Na každé další fotce stála po boku jednoho spolužáka. Drželi se kolem ramen, na jedné měl ruku položenou na její ruce, na jiné se k ní nakláněl, jako by jí něco šeptal. Na všech působili, jako by tvořili pár.
Sevřené hrdlo
Cítila jsem, jak se mi svírá žaludek. Na jedné z fotek seděla vedle něj v autobuse, hlavu položenou na jeho rameni. Na další stál těsně za ní a držel ji kolem pasu. Všichni kolem se smáli a vypadalo to, že jim to přijde přirozené. Mně ale v tu chvíli vhrkly do očí slzy. Uvědomila jsem si, že už není ta malá holka, která se mě kdysi ptala, jestli si smí s někým sednout na kolotoč.
Rozhovor u kuchyňského stolu
Zeptala jsem se jí, co s ním má. Usmála se a odpověděla, že je to jen kamarád. Ale její pohled mluvil jinak. Byl v něm zvláštní klid, jaký mají lidé, kteří cítí, že objevili něco nového a důležitého. Připadalo mi, že si ani neuvědomuje, jak moc mě ty fotky zasáhly.
Strach a nejistota
Ležela jsem v noci a nemohla usnout. Představovala jsem si, co se mohlo dít, když byli sami. Vím, že dospívání je nevyhnutelné, že dřív nebo později přijde první láska. Ale nečekala jsem, že ji uvidím tak zřetelně na displeji telefonu, zachycenou v tolika okamžicích. Najednou jsem měla pocit, že mi ji někdo bere, že ztrácím dítě, které ještě včera hledalo moji ruku, když šli lidé po přechodu.
Tichý šok
Druhý den se chovala, jako by se nic nestalo. Já ale pořád viděla ty obrázky. Jak stojí u hradeb a on ji objímá. Jak jí na lavičce šeptá do ucha. Jak se spolu smějí, zatímco kolem nich pobíhá celý autobus spolužáků. Byl to tichý šok, který ve mně zůstal.
Když zavřela dveře pokoje
Když se večer zavřela do pokoje a pustila si hudbu, sedla jsem si do obýváku a dlouho hleděla do prázdna. V uších mi stále zněl její smích a v hlavě se mi vracely ty fotky. Bylo to, jako by mi někdo ukázal, že moje dcera už kráčí cestou, na kterou ji nemůžu doprovodit.
