Článek
Práce doma není žádná idylka
Pracuji z domova a už dávno vím, že to zní líp, než jak to ve skutečnosti vypadá. Děti mají pocit, že když jsem doma, jsem automaticky k dispozici. Žádná kancelář, žádné zavřené dveře, jen já, notebook a otevřený prostor, kde se neustále něco děje.
Každých pár minut někdo něco chce
Jednou pití, podruhé pomoc s úkolem, pak hádka, pak nuda. Vždycky jen maličkost, ale dohromady to bylo nekonečné. Snažila jsem se vysvětlovat, že pracuji, že potřebuji klid. Přikyvovaly, odešly a za chvíli byly zpátky. Přestala jsem se soustředit a začala jsem být jen podrážděná.
Čím víc jsem se snažila být klidná, tím víc jsem cítila, že to ve mně bublá. Nešlo jen o ten den, ale o dlouhodobý pocit, že všechno držím pohromadě já. Práce, domácnost, děti, povinnosti. A do toho neustálé vyrušování, které mi bralo poslední zbytky trpělivosti.
Věta, která mi ujela
Když mě syn vyrušil u důležité části práce už poněkolikáté, prostě jsem to řekla. Žádné přemýšlení, žádná taktika. Pokud mi nedají pokoj, nebudou dárky. V tu chvíli mi to přišlo jako jediný způsob, jak je konečně zastavit.
Reakce byla rychlá. Děti se zarazily, otočily se a zmizely. Najednou bylo ticho, jaké doma skoro neznám. Žádné otázky, žádné pobíhání, žádné hlasy. Jen já a práce, kterou jsem konečně mohla dělat bez přerušení.
Práce šla najednou sama
Během krátké doby jsem udělala víc než za celé dopoledne. Soustředění se vrátilo, myšlenky se srovnaly. Neřešila jsem, jestli to bylo výchovně správně, jestli jsem to přehnala. V tu chvíli mě zajímal jen ten klid, který jsem zoufale potřebovala.
Zároveň jsem si uvědomovala, jak jednoduché to vlastně bylo. Stačila jedna věta a všechno se zastavilo. Ten pocit kontroly byl zvláštní, skoro nepříjemný. Ne proto, že bych měla výčitky, ale proto, že to fungovalo až moc dobře.
Ticho, které zůstalo
Teď už mě nikdo neruší. Dveře zůstaly zavřené, byt byl nezvykle klidný. Když dokončím práci, zůstávám sedět u stolu déle, než je nutné. Ne proto, že bych neměla co dělat, ale proto, že jsem si uvědomila, jak málo někdy stačí k tomu, aby se všechno umlčelo a ten klid je k nezaplacení.
