Článek
Ráno, kdy už to nešlo přejít
Bolest mě vzbudila dřív než budík. Nebyla ostrá, ale vytrvalá a nepříjemná, jako tlak, který se s každým pohybem ozýval víc. Zkoušela jsem to rozdýchat, dát si sprchu, chvíli posedět, ale nic nepomáhalo. V hlavě mi běželo, jestli to není zánět nebo něco horšího. Věděla jsem, že čekat týdny na termín by bylo nezodpovědné. Pohotovost jsem zvažovala, ale zároveň jsem cítila, že to patří spíš ke gynekoložce.
První stopka u dveří
V čekárně bylo plno. Seděly tam ženy různého věku, některé nervózní, jiné rezignované. Přistoupila jsem k sestřičce a slušně popsala, co mě trápí. Odpověď byla rychlá a naučená. Paní doktorka dnes nikoho bez objednání nebere. Zkusila jsem vysvětlit, že mám akutní potíže a že se bojím komplikací. Sestřička jen pokrčila rameny a zopakovala totéž.
Věta, po které jsem chtěla odejít
Sestřička se šla zeptat dovnitř. Dveře zůstaly pootevřené a já slyšela hlas lékařky, jak říká, že to dnes opravdu nejde. Ten tón byl unavený a definitivní. V tu chvíli jsem už sahala po klice, že odejdu. Bylo mi nepříjemně, cítila jsem se trapně, jako někdo, kdo obtěžuje. Automaticky jsem ale ještě řekla své jméno, spíš ze slušnosti než s očekáváním.
Okamžik, kdy se všechno otočilo
Jakmile zaznělo moje příjmení, nastala krátká pauza. Pak se lékařka objevila ve dveřích a podívala se přímo na mě. Zeptala se, jestli jsem manželka lékaře z nemocnice. Přikývla jsem. V tu chvíli se změnilo všechno. Řekla sestřičce, ať mě pustí dál, a dodala, že se na mě podívá hned. Nebyl v tom vztek ani výčitka, spíš samozřejmost.
Ticho v čekárně
Když jsem vstávala, cítila jsem na sobě pohledy ostatních. Nikdo nic neřekl, ale bylo jasné, že si všimli změny. Ještě před minutou to nešlo, teď to šlo bez jediného slova navíc. V hlavě mi to došlo hned. Nešlo o bolest. Nešlo o akutnost. Šlo o jméno a o to, koho mám doma.
Uvnitř ordinace
Vyšetření bylo rychlé a věcné. Lékařka mi sdělila, že mám akutní zánět, který by se při odkládání mohl zhoršit. Dostala jsem recept na antibiotika a jasné instrukce, na co si dát pozor. Po odborné stránce bylo všechno v pořádku. Jenže mezi větami zaznělo i něco jiného. Poznámka o tom, že se s mým manželem občas potkávají na oddělení a že ví, jak to má náročné.
Nevyslovená dohoda
Bylo to řečeno klidně, skoro přátelsky. Žádná otevřená protekce, žádná omluva. Jen tiché pochopení, že patřím do stejného světa. Do světa, kde se věci někdy řeší jinak. Uvědomila jsem si, že kdybych měla stejné bolesti, ale jiné jméno, odešla bych. Možná domů, možná jinam. To, že mě vzala, nebylo kvůli mému stavu, ale kvůli vztahům.
Když jsem vyšla zpátky do čekárny, bolest už byla vedlejší. Hlavou mi běželo něco jiného. Viděla jsem ženy, které tam zůstaly sedět. Každá z nich mohla mít stejný problém jako já. Každá z nich mohla mít stejný strach. Jen neměly manžela lékaře, jehož jméno otevře dveře.
