Článek
Souhlasila jsem bez přemýšlení
Zavolala mi večer. Potřebovala pohlídat děti na víkend, prý jen na pár hodin denně. Měla domluvenou práci a zároveň chtěla mít klid. Řekla jsem ano hned. Neptala jsem se na peníze, neřešila jsem čas. Říkala jsem si, že jsem babička, ne chůva. Připadala jsem si skoro provinile, že by mě něco takového mělo vůbec napadnout.
Už první den jsem ale cítila, že to nebude tak jednoduché. Děti přijely bez věcí, bez oblečení na převlečení, bez jasných instrukcí. Jen stručné ahoj, rychlý odchod a ticho. Nechtěla jsem to řešit hned. Říkala jsem si, že hlavní je, aby se měly dobře.
Čas se začal natahovat
Domluvili jsme se, že si je vyzvedne v pět. V pět nepřišla. V šest mi napsala, že má zpoždění. V sedm přestala reagovat. Děti už byly unavené, hladové, ptaly se, kdy přijde máma. Vymýšlela jsem výmluvy, aby nebyly smutné. Uvařila jsem večeři, koupala je, ukládala ke spaní.
Dorazila skoro v deset. Bez omluvy, bez vysvětlení. Jen prohodila, že to nějak nevyšlo. V tu chvíli jsem cítila únavu, ale hlavně hořkost. Nešlo o jednu hodinu navíc. Šlo o to, že se mnou počítala automaticky a bez respektu.
Peníze, o které jsem si neřekla
Druhý den se situace opakovala. A třetí taky. Když si děti konečně odvezla, čekala jsem aspoň poděkování. Nebo symbolickou částku. Věděla, že mám malý důchod. Věděla, že jsem si kvůli hlídání zrušila vlastní plány. Neřekla nic.
Když jsem se jí po pár dnech opatrně zmínila, že to bylo náročné a že jsem čekala aspoň nějakou kompenzaci, urazila se. Prý jsem babička a měla bych být ráda, že s nimi můžu být. Že ona by to pro mě udělala taky. Věta, která zní hezky, ale nic neřeší.
Odmítnutí, které přišlo pozdě
Když mě požádala znovu, řekla jsem ne. Poprvé v životě jsem odmítla. Ne křikem, ne výčitkami. Klidně. Řekla jsem, že už na to nemám sílu a že se necítím dobře v roli někoho, s kým se automaticky počítá.
Nechápala. Divila se. Říkala, že přeháním. Že si zbytečně stavím hlavu. Možná má pocit, že jsem ji zradila. Já to ale cítím jinak. Poprvé jsem si uvědomila, že i babička má své hranice.
Ticho mezi námi
Od té doby je mezi námi zvláštní ticho. Děti mi chybí. To nepopírám. Ale chybím sama sobě víc. Roky jsem ustupovala, mlčela, přizpůsobovala se. Teď jsem si dovolila říct dost. Ne proto, že bych je neměla ráda. Ale proto, že pokud se budu dál tvářit, že je všechno v pořádku, jednoho dne mi dojde, že už nejsem víc než levná výpomoc, která nemá právo se ozvat.
A to už bych se sama sobě nedokázala podívat do očí.
