Článek
Každé ráno stejný obraz
Do hotelu jsme s manželem přijeli v červnu. První ráno jsme sešli do jídelny a všimli si, že většina stolů byla už obsazená, i když u nich nikdo neseděl. Na každém ležela plážová taška, někde dokonce svetr nebo ručník. Personál si toho nevšímal a my pochopili, že jde o běžnou praxi. Byla jsem z toho rozpačitá. Přišlo mi nezdvořilé, že si lidé takhle předem označují místa a ostatní pak nemají kam sednout.
Myšlenka, která mě nenechala být
Po pár dnech mě ta situace začala rozčilovat. Vždycky jsme hledali stůl, kde náhodou nikdo tašku nenechal, a sedali si tam. Přitom kolem byla spousta prázdných stolů, které nikdo celé hodiny nepoužil. Jednoho večera, když jsme odcházeli z večeře, napadlo mě, co by se stalo, kdyby ty tašky najednou zmizely. Představila jsem si ty lidi, jak ráno přijdou a jejich jistota bude pryč. Myšlenka mě začala bavit a rozhodla jsem se ji uskutečnit.
Experiment začíná
Druhý den jsem vstala dřív než obvykle. V jídelně nebyl skoro nikdo, jen pár ospalých číšníků chystalo snídani. Začala jsem sbírat tašky ze stolů a nenápadně je odnášela na židle u zdi. Dělala jsem to rychle, aby si mě nikdo nevšiml. Všechny jsem poskládala na jedno místo, kde nepřekážely. Pak jsem si sedla k oknu a čekala, co bude dál.
Reakce hostů
První hosté přišli během půl hodiny. Zmateně se rozhlíželi a hledali své stoly. Někteří šli rovnou k hromadě tašek a pochopili, co se stalo. Jiní začali diskutovat s personálem, jestli někdo jejich věci neukradl. Atmosféra houstla, ale zároveň jsem cítila, jak v místnosti poprvé vládne spravedlivější pořádek. Lidé si museli sednout tam, kde bylo volno, a ne tam, kde si to naplánovali den předem.
Co mi to dalo
Když jsem viděla, jak se hosté nakonec normálně usadili a začali jíst, měla jsem zvláštní pocit zadostiučinění. Nikdo se nepral, nikdo nevyvolal žádnou velkou scénu. Bylo jasné, že jejich jistota byla jen zvyk a pohodlí, ne nutnost. Od toho dne už tašky na stolech mizely. Nejspíš si uvědomili, že takové chování není fér. Můj malý experiment mi ukázal, jak málo někdy stačí, aby se věci změnily.
