Článek
Pocity osamělosti a nevyslyšené potřeby
Nejprve jsem si začala všímat drobných náznaků, které mi ukazovaly, že jsem pro něj asi víc samozřejmostí než důležitou součástí jeho života. Byly to malé věci. Třeba to, že jsem ho prosila, aby si udělal čas na to, co je pro mě důležité, ale nikdy se nenašel čas. Když jsem mluvila o svých pocitech, málokdy to bral vážně. Odpovědi, které jsem dostávala, byly vždy stručné a ve většině případů se zaměřovaly na to, co je špatně se mnou, ne s ním.
Začala jsem si čím dál víc připadat jako něco, co je součástí jeho rutiny, ale ne životního partnera. I když jsem se snažila, jak jsem mohla, on měl vždy nějaké jiné věci na práci. Byla jsem osamělá i v přítomnosti toho, kdo měl být mým oporou.
Ztráta zájmu o společné chvíle
Další věc, kterou jsem začala pociťovat, byl úplný nedostatek zájmu o naše společné chvíle. Když jsme měli trávit čas spolu, nebylo to nikdy pro něj skutečně důležité. Často jsem se cítila jako jeho povinnost. Když jsem se ho ptala, jestli bychom nemohli někam vyrazit, často přišly výmluvy – buď měl hodně práce, nebo byl unavený. Místo toho trávil hodiny u televize nebo na telefonu, nikdy ne s někým, s kým bych mohla sdílet svůj čas.
Je těžké si přiznat, že jste pro někoho ne prioritou, ale dřív nebo později jsem to musela vzít na vědomí. Když už jsem opravdu vyčerpala všechny možnosti, jak vztah oživit, byla jsem zklamaná a frustrovaná.
Ignorování mých emocí
Co mě trápilo nejvíc, bylo to, že moje pocity byly pravidelně ignorovány. Když jsem ho žádala, aby se na chvíli zastavil a věnoval mi svou pozornost, odpovědí byla většinou nějaká věta typu: „Co zase chceš?“ a nic víc. Necítila jsem se být brána vážně. Cítila jsem, jak ve mně postupně umírá důvěra.
Když jsem si na to začala více všímat, uvědomila jsem si, že v podstatě neexistovala žádná reakce, která by vyjadřovala skutečný zájem o to, co prožívám. Moje potřeby a přání byly vždy ignorovány nebo zesměšňovány. To bylo pro mě bolestné.
Kdy jsem si to přiznala?
Bylo to až v momentě, kdy jsem si uvědomila, že jsem se stala prakticky neviditelnou. Dala jsem mu tolik prostoru, že se nakonec vytratil z mého života. Bylo to těžké si přiznat, ale věděla jsem, že jsem svou roli v tomto vztahu naplnila. Měla jsem pocit, že si mě neváží, ale přesto jsem nechtěla nic měnit, dokud jsem nebyla na dně.
Když jsem to všechno nakonec uznala, byla to vlastně úleva. Měla jsem pocit, že jsem se osvobodila od něčeho, co už dávno přestalo fungovat. Zůstala jsem s pocitem, že jsem si zasloužila více – nejen partnera, který by mě měl rád, ale člověka, který by byl ochoten pracovat na společném štěstí.
Nechala jsem to zajít moc daleko
Nechala jsem to zajít příliš daleko, ale zároveň jsem se poučila. Dnes vím, že si zasloužím někoho, kdo mě bude respektovat a vážit si mě nejen ve slovech, ale i v činech. Možná jsem ztratila spoustu času, ale našla jsem sílu v sobě. Už se nechci nechat odsunout na druhou kolej a vím, že pro mě existuje vztah, kde nebudu jen něčím, co se toleruje, ale kýmsi, koho si skutečně váží.
