Článek
Začalo to z nudy
Nikdy bych si nemyslela, že ve svých 64 letech začnu znova plánovat pátky. Vlastně jsem ani neplánovala nic. Dny mi plynuly tak nějak stejně – ranní káva, luštění křížovek, procházka se psem, trocha vaření, večerní seriál. Občas mi napsala dcera, ale většinou jen „Mami, všechno dobrý?“ a já na to klasicky „Jojo, jasně.“ A pak jsem si jednou v lékárně všimla letáčku: Jednodenní výlety pro seniory – poznejte krásy naší země, pobavte se, ochutnejte něco nového. Přiznávám, první mě napadlo, že je to akce pro osamělé paní s čivavou v kabelce a pány, co si nosí vlastní paštiku. Ale vzala jsem si leták. Asi z nudy. A nebo podvědomě z něčeho hlubšího.
Jedu, tedy jsem
První výlet byl na hrad Kost a do nějaké sklárny, jméno si už nevybavím, ale bylo to něco na „S“. Před odjezdem jsem stála u autobusu a připadala si trochu jako holka, co jde poprvé na školu v přírodě – nervózní, ale vlastně zvědavá. A pak to začalo. Všichni si hned tykali, někdo rozdával bábovku, jiný slivovici. Vedle mě si sedla paní Jaruška, která mi během deseti minut stihla říct příběh o tom, jak zamlada málem utekla s harmonikářem do Francie. Řekla jsem si, že tihle lidé rozhodně nejsou unavení důchodci. Jsou to teenageři v tělech po záruce.
Výlety se staly mou pravidelnou radostí. Ráno vstanu, vyžehlím si tričko, dám si make-up (ano, po letech!) a vyrazím. Jeli jsme do Olomouce, do Litomyšle, jednou i přes hranice do Polska na trhy. A hlavně – smáli jsme se. Znovu jsem objevila ten zvláštní druh radosti, který nevzniká z velkých věcí, ale z maličkostí. Z toho, když se autobus zasekne v koloně a někdo začne zpívat. Z toho, když vám někdo podá ruku, protože vám ujelo zábradlí.
A pak přišel Vladimír
Nebudu chodit kolem horké kaše – potkala jsem chlapa. Jmenuje se Vladimír, má nádherně vrásčitý obličej, bílé vlasy jako z reklamy na jogurt a nosí pořád tu stejnou čepici. Na čtvrtém výletě si ke mně přisedl a řekl: „Máte krásně zmalované oči, skoro jako moje bývalá.“ Normálně bych se urazila, ale on to myslel jako kompliment. Dneska už vím, že se takhle prostě vyjadřuje. Je upřímnej jak pětiletý dítě.
Začali jsme spolu jezdit pravidelně. Po výletech jsme se začali vídat i mimo autobus. Jednou jsme byli v zoo, jednou na vinobraní, pak na jeho chalupě, kde mi ukázal fotku své ženy, co umřela před deseti lety. Nechtěla jsem být náplast, ale on nechtěl náplast. Jen někoho, s kým se dá mluvit. A já taky.
Teď už vím, že stáří není konec. Je to vlastně začátek. Ne nový život – ale nový způsob, jak ho žít. Ty výlety mi nedaly jen krajinky a fotky, ale pocit, že ještě nejsem za plotem. Že jsem pořád v hře. A hlavně – že i když má autobus zpátečku, pořád to může být jízda.
A jestli si někdy říkáte, že už nemáte na co se těšit – omyl. Stačí sednout, připoutat se a nechat se trochu unášet. Někdy to nejlepší přijde ve chvíli, kdy už to vůbec nečekáte.
