Článek
Obyčejná sobota bez očekávání
Ten den neměl být ničím výjimečný. Probudila jsem se bez plánů a bez tlaku, což se mi v poslední době nestávalo často. Rozhodnutí jet na farmářské trhy přišlo spontánně. Říkala jsem si, že si koupím zeleninu, pečivo a možná něco malého navíc. Chtěla jsem se projít, nadechnout se a na chvíli vypnout hlavu.
Vzala jsem si plátěnou tašku, hodila do ní peněženku. V duchu jsem se těšila na pomalé tempo, krátké rozhovory a pocit, že patřím mezi lidi, kteří si umí užít obyčejné věci.
Davy a neklid
Realita mě zasáhla hned po příchodu. Trhy byly přeplněné. Lidé se tlačili, mluvili jeden přes druhého a nikdo se nikam neposouval. Snažila jsem se soustředit na stánky, ale místo klidu jsem cítila jen nervozitu. Přesto jsem pokračovala dál. Nechtěla jsem se hned otáčet a jet domů.
Zastavila jsem se u zeleniny, pak u pečiva. Všude stejný spěch. Přehazovala jsem peněženku z ruky do ruky a rozmýšlela, co budu kupovat. V jednu chvíli jsem si ji dala zpátky do tašky a šla dál, aniž bych tomu věnovala pozornost.
Okamžik, kdy mi zatrnulo
Zlom přišel u stánku se sýry. Sáhla jsem po peněžence a nahmátla prázdno. Nejdřív jsem si myslela, že ji mám jen špatně otočenou. Pak jsem začala prohledávat tašku. Nic. V tu chvíli mi došlo, že kapsa na boku je otevřená.
Srdce mi začalo bušit. Rozhlížela jsem se kolem sebe, ale lidé šli dál, nikdo si mě nevšímal. Někdo mi peněženku prostě vytáhl a pokračoval v nákupu, jako by se nic nestalo. Stála jsem tam s otevřenou taškou a měla pocit, že se mi podlomila kolena.
Bezradnost mezi stánky
V peněžence jsem měla hotovost, doklady i kartu. Nešlo o peníze, ale o ten pocit. O tu chvíli, kdy si uvědomíte, jak snadno vás někdo připraví o pocit bezpečí. Snažila jsem se uklidnit, ale slzy přišly samy. Rychle, nečekaně a bez možnosti je zastavit.
Lidé kolem mě chodili dál, někdo se smál, jiný smlouval o cenu. Já tam stála, cítila se hloupě a zranitelně. Nevěděla jsem, jestli se mám rozkřičet, jít za pořadateli nebo prostě odejít. Nakonec jsem udělala to poslední.
Cesta domů s prázdnou
Odcházela jsem bez nákupu, bez peněženky a s pocitem, že jsem selhala sama před sebou. V hlavě mi běžely myšlenky, že jsem si měla dávat pozor, že jsem byla naivní. Cesta domů byla tichá a dlouhá. Slzy mi tekly po tvářích a já se snažila dýchat tak, aby si toho nikdo nevšiml.
Doma jsem si sedla na gauč a chvíli jen koukala do prázdna. Ten den neměl skončit takhle. Měl být obyčejný, hezký a klidný.
Hořká pachuť
Ještě dlouho potom jsem cítila vztek i stud. Ne jen kvůli ztraceným věcem, ale kvůli tomu, že i na místě, kde jsem čekala lidskost a klid, si někdo vybral cizí kapsu místo vlastního svědomí. A tak jsem si z farmářských trhů nepřivezla ani jablka, ani chléb, ale připomínku, že důvěra se někdy ztratí rychleji než peněženka.
