Článek
Co mi na tom začalo vadit
Sedíme spolu u kávy a řeč se znovu stočí k tomu, jak je důchod nízký a jak je všechno drahé. To chápu, není jediná. Jenže přede mnou sedí žena v novém kabátu, který poznám i bez cenovky. Značkové boty, kabelka, upravené vlasy, každý detail promyšlený. A přesto slyším, jak sotva vyjde. Ten rozpor mě začal dráždit víc než samotné stěžování.
Nejde o závist ani o to někomu počítat peníze. Vadí mi, když si někdo vybírá jen tu část reality, která se mu hodí. Na jedné straně obraz chudé důchodkyně, na druhé straně životní styl, který něco stojí. Dlouho jsem to přecházela, protože nechci moralizovat. Jenže postupně jsem cítila, že mě ty řeči unavují.
Ticho, které už nešlo udržet
Jedno odpoledne se to opakovalo znovu. Stejná slova, stejný tón, stejný povzdech. A ve mně se něco zlomilo. Nevybuchla jsem, nezvyšovala hlas. Jen jsem se nadechla a řekla, že tomu nerozumím. Že slyším stížnosti, ale vidím i věci, které k nim nesedí.
Byla jsem klidná, možná až moc. Vysvětlila jsem, že pokud si může dovolit pravidelně kupovat drahé oblečení, tak její situace asi nebude tak zoufalá, jak ji popisuje. Že existují lidé, kteří skutečně počítají každou korunu a o značkách si mohou nechat zdát. Řekla jsem to přímo, bez obalu.
Reakce, kterou jsem nečekala
Neurazila se, ale viditelně ztuhla. Nehádala se, jen začala vysvětlovat. Mluvila o tom, že si chce udělat radost, že oblečení je jediná věc, na které nešetří. To beru. Každý máme něco. Jenže zároveň už nemluvila o bídě tak přesvědčivě jako předtím.
V tu chvíli mi došlo, že nejde o peníze. Jde o potřebu si postěžovat, získat soucit, možná potvrzení, že svět je nespravedlivý právě k ní. A já jsem byla posluchač, který to dlouho přijímal bez reakce. Tím, že jsem to pojmenovala, jsem ten kruh přerušila.
Proč jsem to vlastně řekla
Nechtěla jsem jí ublížit. Chtěla jsem být upřímná. Přátelství pro mě není jen o přikyvování. Pokud mám někoho poslouchat opakovaně, potřebuji, aby to dávalo smysl. Jinak se ze setkání stává jednostranný ventil, po kterém odcházím vyčerpaná.
Od té doby si všímám, že téma důchodu vytahuje méně. Když už ano, mluví konkrétněji a klidněji. A já mám pocit, že mezi námi není napětí, ale spíš jasněji nastavená hranice. Možná jsem tím riskovala nepohodlí, ale získala jsem lehkost.
Dnes, když si ji znovu prohlížím, vidím pořád stejný styl a stejný vkus. Jen už k tomu nesedí ta role ublížené chudinky. A mně se s ní dýchá o něco lépe, protože vím, že jsem tentokrát nezůstala potichu jen proto, aby byl klid.
