Článek
Moje přidělené místo v kanceláři
Sedím v té kanceláři už patnáct let a každý z nás má své místo, které nám bylo určené hned po nástupu. To moje bylo u okna, kde proudil čerstvý vzduch a bylo vidět do parku. Všichni jsme byli zvyklí sedět na svých pozicích, nikdo to nikdy nezpochybňoval. Jenže pak nastoupil nový kolega. Sympatický, ukecaný, ale od začátku měl zvláštní zvyk. Každé ráno přišel o něco dřív než já a sedl si právě na moji židli. Nešlo jen o to, že si posunul sedák nebo nechal své věci na mém stole. On se tam zabydlel, jako by to byla jeho pozice. Když jsem přišla, jen mávl rukou a řekl, že si přece můžu sednout jinam.
Nechtěla jsem dělat scény
První týdny jsem to brala s klidem. Říkala jsem si, že nechci vypadat jako hašteřivá ženská. Sedla jsem si na jiné místo a snažila se tvářit, že mi to nevadí. Jenže časem mě to začalo drtit. Každé ráno jsem otevírala dveře a místo pohody jsem cítila napětí. Proč právě on musí sedět tam, kde mám přidělené místo už tolik let? Jednou jsem mu to zkusila říct. Odpověděl, že přece na místě nezáleží. V tu chvíli jsem pochopila, že dohoda nepomůže.
Hledání odvahy k radikálnímu kroku
Trvalo to měsíce. Každý den jsem přemýšlela, jak to udělat, aniž bych vyvolala konflikt. V noci jsem se budila s myšlenkou, že příště prostě přijdu dřív a obsadím svou židli. Jenže vstávání o hodinu dřív se ukázalo jako nemožné. Pak mě napadlo něco, co by mě nikdy předtím nenapadlo. Vzpomněla jsem si, jak jsme kdysi jako děti lepili žvýkačky pod lavice. A pak to přišlo. Co kdybych mu prostě nalepila pár žvýkaček na sedák? Byla to šílená myšlenka, ale čím déle jsem ji nosila v hlavě, tím méně šíleně zněla.
Den, kdy jsem to udělala
Jednoho rána jsem přišla o pár minut dřív než obvykle. Kolega tam ještě nebyl. V kabelce jsem měla tři čerstvě rozžvýkané žvýkačky, které jsem si večer připravila. Srdce mi bušilo jako o závod. Rychle jsem je nalepila na nenápadná místa na sedáku, posadila se na jiné místo a čekala. Když přišel, hned zamířil k mému stolu. Posadil se a nic netušil. Po hodině se zvedal pro kávu a pak to přišlo. Vstal, otočil se a zjistil, že má na kalhotách přilepené tři žvýkačky.
Konečně klid
Od toho dne už si nikdy na moje přidělené místo nesedl. Nepadlo mezi námi jediné slovo o tom, co se stalo. Já jsem měla zpět svůj kout a on si našel jiné místo v rohu. Občas, když si na to vzpomenu, cítím lehké bodnutí výčitek, ale jen malé. Někdy člověk musí udělat něco, co by jinak neudělal, jen aby ochránil svůj kousek klidu. A ten pocit, když jsem si další ráno znovu sedla k oknu, stál za všechno.
