Článek
Nic nenasvědčovalo tomu, že se něco děje
Pracovala s námi několik let. Tichá, spolehlivá, bez konfliktů. Nikdy nemarodila, nikdy nechodila pozdě, nikdy si na nic nestěžovala. Seděla pár stolů ode mě a často jsme si jen vyměnily pár vět o práci nebo o tom, že už je zase pondělí. Nebyla to kamarádka, ale rozhodně ne někdo, u koho by mě napadlo slovo problém.
Ten den ale působila zvláštně. Byla nervózní, pořád kontrolovala telefon a několikrát se zvedla, aniž by něco řekla. Když si po obědě sbalila věci a odešla, myslela jsem si, že se jí udělalo špatně. V kanceláři to nikoho extra nezaujalo. Každý jsme si jeli to svoje.
Když se nevrátila, začalo to být divné
Hodiny ubíhaly a její místo zůstávalo prázdné. Ke konci směny už bylo jasné, že nejde o náhodu. Všimli jsme si, že zmizely i její osobní věci. Hrnek, sešit, nabíječka. Jako by věděla, že odchází naposledy.
Večer jsme si mezi sebou psali zprávy, co se asi stalo. Někdo tipoval rodinný průšvih, někdo nemoc, někdo vyhoření. Ani jeden z těch odhadů se nepřiblížil realitě.
Oznámení, které nám vzalo řeč
Druhý den ráno nás šéf svolal. Bez okolků řekl, že kolegyně u nás skončila okamžitě a definitivně. Důvod byl jednoduchý a zároveň šokující. Několik měsíců si systematicky posílala firemní peníze na vlastní účet. Nešlo o jednu chybu nebo omyl. Šlo o desítky převodů, malé částky, které se ztratily v provozu, ale dohromady šlo o statisíce.
Přišlo se na to náhodou při interní kontrole. Když byla konfrontována, nic nepopírala. Jen si sbalila věci, odešla uprostřed směny a už se neukázala. Firma to řeší právní cestou, ale její návrat nepřipadal v úvahu ani na vteřinu.
Pocit zrady byl horší než šok
Nejhorší na tom nebyly ty peníze. Byl to pocit, že jsme celé roky seděli vedle někoho, komu jsme věřili, a netušili jsme vůbec nic. Smáli jsme se stejným vtipům, nadávali na stejné deadliny a přitom si každý měsíc brala něco, co jí nepatřilo.
Dlouho jsem si přehrávala ten okamžik, kdy vstala od stolu. Ten klid v obličeji. Žádná hysterie, žádné loučení. Jen odchod. Došlo mi, že to měla dávno promyšlené. Možná čekala, kdy to praskne. Možná doufala, že nikdy.
Její stůl dnes už obsadil někdo jiný. Ale pokaždé, když si všimnu prázdné židle nebo ticha v kanceláři, vybaví se mi ten den. A myšlenka, jak snadné je skrývat věci přímo před očima lidí, kteří s vámi tráví osm hodin denně.
