Článek
Jak to celé začalo
Už více než dvacet let chodím do stejného podniku. Dělám tu obyčejnou administrativu, mám své tempo a nikoho neruším. Nikdy jsem si na plat moc nestěžovala, i když vím, že dnes už by si mladší lidé za takové peníze ani nekoupili nájem. Mně to stačilo, nepotřebuju dovolené u moře a botník mám plný už dávno. Jenže poslední dobou jsem si začala všímat, že jedna mladší kolegyně, která tu pracuje teprve pár let, se na mě dívá tak nějak zvrchu. Nejvíc mě to zamrzelo, když jsme si jednou při obědě začaly povídat o penězích. Sama jsem o tom nezačala, ale ona hned poznamenala, že nechápe, jak můžu mít tak malou výplatu, a doslova řekla „to bych se styděla“.
Nečekané ponížení
Nevěděla jsem, co na to říct. Seděla jsem u toho stolu a cítila, jak se mi tváře rozpálily hanbou. Nikdy jsem se s nikým o výplatu nepřela, nikdy jsem neměla potřebu se porovnávat. Ale její tón byl zlý, posměšný. Pak si přisedla ještě další kolegyně a ona opakovala tu svou poznámku i před ní. Smály se obě. Večer jsem nemohla usnout. Převalovala jsem se a v duchu si přehrávala celý rozhovor. Říkala jsem si, že už to přece vydržím, že do důchodu mi zbývá jen pár let a že se nebudu ztrapňovat stížnostmi. Ale druhý den se situace opakovala. Přišla k mému stolu a šeptla mi, že jestli chci poradit, jak si vydělat víc, že mi klidně poradí, ale že za to bude chtít kafe. To už jsem věděla, že takhle to dál nejde.
Rozhodnutí zajít za vedoucím
Chvíli jsem váhala, ale nakonec jsem zašla za vedoucím. Nikdy předtím jsem nic podobného neudělala. Seděla jsem u něj v kanceláři, ruce se mi klepaly a měla jsem pocit, že se mi svírá žaludek. Vyslechl mě v klidu a bez přerušování. Řekla jsem mu přesně, co se stalo, a také to, že se bojím chodit do práce, protože se cítím jako nějaká chudinka, kterou všichni litují nebo vysmívají. On se na chvíli zamyslel, pak si poznamenal její jméno a řekl, že to vyřídí.
Změna atmosféry
Další den přišla do práce jako obvykle, ale už se na mě nedívala. Dokonce ani nepromluvila. Bylo to zvláštní, ale i trochu úlevné. Po pár dnech jsem se doslechla od jiné kolegyně, že jí vedoucí sáhl na bonusy, protože prý její chování překročilo hranici. Nikdo mi nic přímo neřekl, ale najednou měla úplně jiný postoj. Neřekla už ani slovo o penězích, dokonce mě jednou poprosila, jestli bych jí mohla pomoci s papíry, protože nestíhá. Udělala jsem to a nic jsme neřešily. Byla jsem ráda, že už mám klid.
Dnes máme stejně
Teď máme podle všeho stejný plat. Nedozvěděla jsem se to přímo, ale mezi řečí jsem zaslechla, že se na nás teď dívá vedoucí spravedlivěji. Neříkám, že mě to těší, ale alespoň už se mi nikdo neposmívá. Když se na ni dnes dívám, přijde mi trochu zkroušená. Nechci se radovat z jejího neštěstí, ale jsem ráda, že se věci uklidnily. Cítím, že jsem udělala dobře, že jsem se ozvala. A kdyby se to mělo opakovat, už vím, že se nemusím bát říct, co cítím.
