Článek
Sklep, který jsme dlouho odkládali
Sklep jsme řešili až ve chvíli, kdy bylo všechno nahoře hotové. Ne proto, že by byl problémový, ale protože tam nebylo nic důležitého. Staré police, pár prázdných zavařovaček, zbytky uhlí. Prostě běžný sklep starého domu. Až v jednom rohu, za regálem, jsem si všimla kartonové krabice.
Krabice, která nezapadala
Nebyla nijak schovaná záměrně, spíš zapomenutá. Obyčejná krabice, zavřená, bez popisu. V domě už nic jiného nezůstalo, takže mě překvapilo, že právě tohle tu někdo nechal. Vzala jsem ji do rukou a otevřela.
Uvnitř byl starý sešit. Ne účetní záznamy, ne recepty, ale deník. Psaný rukou, drobným písmem, bez snahy o styl. Už po prvních stránkách mi došlo, že čtu něco, co nikdy nemělo být určeno cizímu člověku. Psala o životě v tomhle domě. O manželovi. O strachu. O bití. O dnech, kdy se snažila být potichu, aby ho nevyprovokovala.
Čím víc jsem četla, tím hůř mi bylo
Zápisky byly syrové a plné zoufalství. Popisovala konkrétní situace, hádky v kuchyni, rány, které si zakrývala dlouhým rukávem, noci, kdy se bála, že se už ráno neprobudí. Psala, že dům slyší všechno. Že zdi mlčí, ale pamatují si. Některé věty se opakovaly, jako by si je psala jen proto, aby nezapomněla, že to, co se děje, je skutečné.
Když jsem deník zavřela, měla jsem pocit, že stojím v cizím prostoru. Místnosti byly stejné, ale už nebyly neutrální. Každý kout měl svůj příběh. Kuchyň, kde se snažila být neviditelná. Ložnice, kde se bála usnout. Schody, po kterých prý často utíkala dolů, jen aby byla chvíli sama.
Proč jsme krabici nemohli nechat ve sklepě
Zkoušela jsem deník vrátit zpátky a dělat, že se nic nestalo. Nešlo to. Věděla jsem, že ten dům není jen náš. Že v něm zůstalo něco, co sem nepatří. Ne strach, ale bolest, kterou nikdo nikdy neviděl. Připadala jsem si, jako by mi ta žena svěřila tajemství, které už neunese.
Krabici jsem odnesla z domu hned další den. Ne proto, že bych se bála. Ale proto, že jsem cítila, že tady nemá zůstat. Od té doby se mi v domě žije klidněji. Ne lehce, ale klidněji. A pokaždé, když jdu po schodech do sklepa, vím, že některé domy nejsou děsivé kvůli duchům. Ale kvůli tomu, co v nich lidé museli vydržet potichu.
