Článek
Dětství plné otazníků
Vyrůstala jsem v prostředí, kde bylo všechno navenek v pořádku. Měly jsme byt, chodila jsem do školy, jezdily jsme na dovolené. Přesto jsem od mala cítila zvláštní odstup. Matka byla starostlivá, ale zároveň chladná. Neobjímala mě, moc se neptala na moje pocity a o svých nemluvila nikdy. Když jsem jako dítě brečela, reagovala prakticky. Utři si slzy, běž si umýt ruce, pojď jíst.
Dlouho jsem si myslela, že je to její povaha. Že prostě není typ, který by dával emoce najevo. Když jsem dospívala, začala jsem si všímat, že podobně reaguje i na ostatní lidi. Udržovala si odstup od přátel, nevyhledávala společnost a když někdo mluvil o pocitech, většinou změnila téma. Ve mně to vyvolávalo zvláštní směs vzteku a lítosti. Chtěla jsem ji pochopit, ale zároveň jsem měla pocit, že mě vlastně nechce pustit blíž.
Moment, který všechno změnil
To odhalení přišlo úplně obyčejně. Seděly jsme u stolu, pily kávu a mluvily o zdraví. Pak se najednou odmlčela a řekla, že mi musí něco říct, dokud ještě může. Její hlas byl klidný, ale ruce se jí třásly.
Řekla mi, že jako mladá zažila věci, o kterých nikdy nemluvila. Dlouhodobé násilí v rodině, strach, který trval roky, a pocit, že musí přežít za každou cenu. Naučila se potlačit emoce, protože jinak by to nezvládla. Když pak měla mě, myslela si, že mě ochrání tím, že bude silná a nebude slabá před nikým. Ani přede mnou.
Seděla jsem a poslouchala a měla jsem pocit, jako by mi někdo přepsal celý život. Najednou mi docházelo, proč byla tak kontrolující. Proč potřebovala mít všechno pod dohledem. Proč nesnášela konflikty a proč se vždycky stáhla, když šlo o citlivá témata.
Jak jsem ji začala vidět jinak
Po tom rozhovoru jsem si začala vybavovat konkrétní situace. Jak kontrolovala, jestli jsem zamkla dveře. Jak panikařila, když jsem přišla pozdě domů. Jak nesnášela, když jsem cestovala sama. Dřív jsem to brala jako nedůvěru. Teď jsem v tom viděla strach, který si nesla desítky let.
Začaly jsme spolu mluvit víc. Ne o velkých dramatických věcech, spíš o detailech. O tom, jak se cítila jako mladá. O tom, čeho se bála, když jsem byla malá. O tom, co jí běželo hlavou, když se mnou někdy jednala tvrdě.
Poprvé v životě jsem cítila, že se nesnažím dostat přes zeď, ale že stojím vedle ní. Bylo zvláštní zjistit, že za tou silnou, někdy až nepříjemně racionální ženou byla holka, která se kdysi jen snažila přežít.
Dnešek mezi námi
Náš vztah není najednou dokonalý. Pořád máme momenty, kdy si nerozumíme. Jenže teď už vím, odkud přichází její reakce. A ona ví, že už nejsem malé dítě, které musí chránit za každou cenu.
Občas si spolu sedneme, pijeme čaj a mlčíme. Dřív by mi to přišlo prázdné. Dnes v tom cítím klid. Nedávno mi při odchodu jen tak položila ruku na rameno. Nic neřekla. Ale v tom gestu bylo víc, než dokázala říct celý život.
Když dnes odemykám dveře svého bytu, někdy si vzpomenu na její neustálé kontrolování zámků. A místo podráždění mě napadne, kolik nocí asi kdysi neusnula strachy. Pak jí pošlu zprávu, že jsem v pořádku, i když vím, že už to vlastně nepotřebuje slyšet.
