Článek
První pohled u vstupu
Jakmile jsme vešli dovnitř, rozhlédla jsem se po prostoru plném tlumeného světla a cinkání příborů. V tu chvíli k nám přistoupila obsluha a já si všimla, že manžel lehce znejistěl. Jeho pohled se na vteřinu zarazil a já pochopila proč. Žena před námi nebyla jen náhodná servírka. Byla to jeho bývalá. Poznala jsem to dřív, než mi to stihl říct, podle napětí v jeho ramenou a nepřirozeného úsměvu.
Ticho mezi námi
Usadili nás ke stolu u okna. Ona se chovala profesionálně, až přehnaně klidně. Já jsem se snažila působit stejně, i když mi hlavou běžely myšlenky, které jsem si nechtěla připustit. Manžel se mě zeptal, jestli chci vodu nebo víno, ale bylo to spíš z povinnosti než ze zájmu. Mezi námi se rozprostřelo ticho, které nešlo zaplnit ani nabídkou denního menu.
Jak se minulost připomene
Když se vrátila s nápoji, všimla jsem si drobných detailů. Jak přesně ví, kam položit sklenici. Jak se na manžela ani jednou nepodívala přímo. Přesto bylo cítit, že se znají až příliš dobře. V tu chvíli mi došlo, že jejich minulost není jen abstraktní pojem. Seděla přede mnou v černé zástěře a zapisovala si naši objednávku.
Večeře bez chuti
Jídlo bylo dobré, alespoň objektivně. Já jsem ho ale skoro necítila. Každé sousto jsem jedla spíš mechanicky. Manžel se snažil mluvit o práci, o cestě, o čemkoli bezpečném. Já jsem odpovídala krátce. Nechtěla jsem scénu ani vysvětlování přímo u stolu. Zároveň jsem cítila zvláštní směs žárlivosti a zvědavosti. Přemýšlela jsem, co všechno spolu zažili a proč to skončilo.
Krátký rozhovor stranou
Když odešla s talíři, manžel se ke mně naklonil a tiše se omluvil. Řekl, že o tom nevěděl a že kdyby tušil, vybral by jiné místo. Přikývla jsem. Byla to pravda, ale neulevilo se mi. Nešlo o restauraci. Šlo o ten pocit, že jsem se ocitla v cizím příběhu, který se mě přesto dotýkal víc, než bych chtěla.
Závěr večera
Zaplatili jsme a zvedli se k odchodu. U dveří nám popřála hezký večer. Její hlas byl klidný a neutrální. Venku jsem se nadechla chladného vzduchu a až tam jsem si uvědomila, jak jsem byla celou dobu stažená. Neřekli jsme si hned nic. Jen jsme šli vedle sebe po chodníku a zvuk našich kroků zněl hlasitěji než obvykle. Ten večer neskončil hádkou ani velkým rozhovorem. Skončil tím, že jsme doma zhasli světlo v kuchyni a každý zůstal chvíli vzhůru, ponořený do vlastních myšlenek, které už nebylo možné vrátit zpátky do klidu před večeří.
