Článek
Stejný den, stejná kytice
Byli jsme spolu čtyři desítky let. Každé výročí, každé narozeniny, někdy i úplně obyčejný den, mi přinesl naprosto stejné květiny. Stejný druh, stejná barva, stejná vazba. Usmál se, podal mi je a tím to končilo. Já je dala do vázy, poděkovala a šla dál.
Nikdy jsem nebyla žena, která by řešila květiny. Přesto jsem si občas říkala, jestli by nemohl přijít s něčím jiným. Jednou jsem se ho dokonce zeptala, proč kupuje pořád to samé. Odpověděl, že tyhle mám přece ráda. Nehádala jsem se. Neměla jsem důvod.
Mlčení, které jsem považovala za samozřejmost
Náš vztah byl klidný. Žádná velká gesta, žádné dlouhé řeči o citech. On byl tichý typ. Věci spíš dělal, než říkal. Já jsem si na to zvykla a časem jsem to brala jako normu. Láska se u nás neprojevovala slovy, ale tím, že byl doma klid, jistota a řád.
Květiny do toho zapadaly. Byly součástí rutiny, stejně jako nedělní oběd nebo večerní zprávy. Nikdy jsem je nebrala jako vzkaz. Byly prostě květiny.
Den, kdy všechno ztichlo
Když zemřel, zůstala jsem v bytě sama. Ticho mě zaskočilo víc než cokoli jiného. První týdny jsem fungovala automaticky. Třídila jsem věci, uklízela, rozdávala oblečení. Až jednou jsem otevřela starou zásuvku v komoře.
Byla plná papírků, účtenek a poznámek. Mezi nimi jsem našla zažloutlý list papíru. Byl starý, psaný jeho rukou. Poznala jsem ji okamžitě. Písmo měl vždycky stejné, pečlivé, trochu hranaté.
Vysvětlení, které přišlo pozdě
Na tom papíře byl krátký text. Psalo se v něm o dni, kdy jsme se poznali. O tom, co jsem měla na sobě, jaké květiny tehdy rostly u cesty, kudy jsme šli. Psalo se tam, že ty květiny pro něj znamenaly začátek všeho. Že mu připomínají okamžik, kdy se rozhodl, že se mnou chce zestárnout.
Každá kytice, kterou mi dal, byla návratem k tomu dni. Ne z lenosti. Ne ze zvyku. Ale proto, že pro něj ten význam nikdy nevybledl. Jen o něm nemluvil.
Věci, které už nejde vrátit
Seděla jsem na zemi s tím papírem v ruce a poprvé po dlouhé době jsem plakala jinak. Ne zoufalstvím, ale lítostí. Nad tím, kolikrát jsem ty květiny brala bezmyšlenkovitě. Kolikrát jsem si všimla jen toho, že jsou zase stejné.
Teď už vím, že to nebyla samozřejmost. Byla to jeho řeč. Jen jsem se ji naučila číst až ve chvíli, kdy umlkla.
Když dnes míjím květinářství
Ty květiny už si nekupuji. Neměla bych komu je dát. Ale pokaždé, když je vidím, zpomalím krok. V hlavě se mi vybaví náš první den, i když jsem si ho dřív skoro nepamatovala. Některé zprávy totiž nejsou určené k tomu, aby byly pochopeny hned. Čekají tiše, dokud na ně člověk není připravený.
