Článek
Podezřelá snaha udělat dojem
Manžel se poslední týdny choval jinak než obvykle. Nebyl protivný ani odtažitý, spíš přehnaně snaživý. Často opakoval, že si zasloužím něco pořádného, že letos mi chce konečně dopřát. Přitom jsme spolu roky žili tak, že jsme si nic dokazovat nepotřebovali. Když jsem se ptala, proč je tak napjatý, jen mávl rukou.
Peníze jsme měli spočítané přesně. Výplata, účty, běžné výdaje. Všechno vycházelo tak akorát. Proto mi nešlo do hlavy, odkud se v něm vzala ta jistota, že letos budou Vánoce jiné než obvykle.
Notebook, který byl nad naše možnosti
Pod stromečkem na mě čekala velká krabice. Už podle značky jsem věděla, že to nebude nic levného. Když jsem ji otevřela, zůstala jsem chvíli beze slov. Nový notebook. Extrémně drahý model, který jsem znala jen z výloh a recenzí. Věděla jsem přesně, kolik stojí, protože jsem si ho kdysi ze zvědavosti hledala.
Nejdřív přišla radost, pak okamžitě strach. Ten notebook byl krásný, rychlý, dokonalý. A naprosto mimo realitu našeho rozpočtu.
Odkud ty peníze skutečně byly
Pravdu jsem se dozvěděla až po svátcích. Náhodou, bez hledání. Zaslechla jsem telefonát, který neměl slyšet nikdo jiný. Krátká věta, tiché odpovědi, slib, že peníze vrátí co nejdřív. Když jsem se ho večer zeptala přímo, už nemělo smysl zapírat.
Peníze si nepůjčil v bance. Ani od rodiny. Vzal si je od muže z práce, o kterém se dlouhodobě ví, že půjčuje hotovost lidem v nouzi. Bez smluv, bez ochrany, s podmínkami, které se neříkají nahlas. Všichni tam vědí, že když se opozdíš, začne to být hodně nepříjemné.
Řekl mi to, jako by šlo o drobnost. Prý to bylo rychlé, diskrétní a jen na chvíli. V tu chvíli mi ale došlo, že ten notebook není jen drahá věc, ale vstupenka do problému, který může přerůst přes hlavu.
Moment, kdy se z dárku stal problém
Seděla jsem doma s notebookem před sebou a bylo mi fyzicky zle. Nešlo o peníze samotné, ale o to, odkud pocházely. O strach, který s nimi přišel. Představa, že se v našem životě objeví někdo, komu budeme něco dlužit ne jen finančně, ale i psychicky, mě děsila.
Manžel tvrdil, že přeháním. Že ten člověk je v pohodě, když se splácí včas. Já jsem ale věděla, že klid si za takovou cenu kupovat nechci. Ani pro sebe, ani pro něj.
Vrácení, které nebylo o vzdoru
Druhý den jsem notebook zabalila zpátky do krabice. Řekla jsem mu, že ho vrátím. Ne proto, že bych ho nechtěla, ale proto, že nechci mít doma věc zaplacenou strachem. Byl naštvaný, cítil se ponížený a tvrdil, že jsem nevděčná.
Já jsem mu jen řekla, že bohaté Vánoce pro mě nejsou o drahém dárku, ale o tom, že se večer nemusím bát zazvonění u dveří nebo neznámého čísla na displeji telefonu.
