Článek
Přišlo to z ničeho nic
Byli jsme spolu přes dvacet let. Žádné velké hádky, jen běžné problémy. Myslela jsem si, že vztah drží pohromadě. Po večeři jsme seděli v obýváku, když mi bez obalu řekl, že už mě nebere jako manželku. Oznámil to suše, bez emocí. Prý už se necítí být mým mužem. Řekl, že mě dál může vídat, ale jen jako milenku. Žádné závazky, žádná zodpovědnost. Pokud to odmítnu, rozvede se.
Myslela jsem, že je to žert
Zasmála jsem se, ale on se netvářil vtipně. Byl naprosto vážný. Prý o tom přemýšlel už delší dobu. Děti jsou dospělé, on má svůj život a prý se nechce dál přetvařovat. Ještě se snažil dodat, že mu stále připadám přitažlivá, ale city jsou pryč. Celý projev působil jako obchodní nabídka. Oznámil podmínky a čekal na odpověď.
Mlčela jsem
Nezmohla jsem se na slovo. Jen jsem seděla a dívala se na něj. V hlavě mi běžely vzpomínky na naši svatbu, na společné dovolené, na to, jak jsme spolu kdysi plánovali budoucnost. Najednou mi to všechno připadalo směšné. Jako bych se dívala na cizí film.
Žádná omluva, žádné vysvětlení
Nepřišlo ani slovo lítosti. Ani pokus o vysvětlení. Jen strohé konstatování faktů. Prý je to fér. Mám volbu. Můžu s tím souhlasit, nebo ne. Prý už nechce slyšet výčitky ani řešit naše vztahy. Buď to přijmu, nebo si půjdeme každý svou cestou. Byl rozhodnutý. Viděla jsem to na něm.
Nevěděla jsem, co říct
Chtěla jsem mu něco říct, ale všechno mi připadalo zbytečné. Byla jsem otupělá. Věděla jsem jen, že se něco zlomilo. Ne jen v něm. I ve mně. Cítila jsem ticho, které mezi námi dosud nikdy nebylo.
