Článek
Ztráty ze zahrádky
Nešlo o nahodilé okousání nebo pár utržených plodů. Mizelo vždy to nejlepší a vždy ve chvíli, kdy bylo ideální sklízet. Rajčata zmizela celá, papriky byly pryč přes noc, jahody nezůstaly ani pro děti. Začala jsem si všímat souseda, který chodil kolem plotu častěji než dřív. V hlavě jsem měla jasno. Všechno do sebe zapadalo až podezřele dobře.
Doma klid, který neseděl
Zatímco já byla čím dál podrážděnější, manžel působil zvláštně klidně. O zahrádku se přestal zajímat úplně. Když jsem si stěžovala, jen mávl rukou a řekl, že to řeším zbytečně. Dokonce se mi smál, když jsem zmínila možnost krádeže. Ten smích mi zpětně zní v hlavě jinak. Tehdy jsem ho ale brala jako nezájem a soustředila se dál na souseda.
Důkaz místo hádek
Nechtěla jsem se s nikým hádat bez důkazu, a tak jsem koupila malou kameru. Namířila jsem ji na záhony a šla spát s pocitem, že ráno budu mít jasno. Záznam jsem si pustila ještě v županu. Krátce po půlnoci se na obrazovce objevil manžel. Bez váhání, s taškami, pohyboval se tak jistě, že bylo jasné, že to nedělá poprvé. Sklízel rychle a systematicky.
Odpověď, kterou jsem nečekala
Když jsem ho konfrontovala, nevymlouval se dlouho. Přiznal, že zeleninu vozí známému, který provozuje malý obchůdek s lokálními potravinami. Nešlo o velké peníze, ale o pocit, že aspoň někde má kontrolu a něco dokáže sám. Prý mu vadilo, že zahrádku beru jako svůj svět a on je v něm jen pomocná ruka. Místo aby to řekl, začal si potají brát to, co jsme vypěstovali spolu, a prodával to jako vlastní úspěch.
Mezi záhony zůstalo víc než prázdno
Dnes už vím, že nejhorší nebyla ztracená úroda ani podezření na souseda. Nejvíc mě zasáhlo zjištění, že jsme spolu dokázali mlčet tak dlouho, až se z obyčejné zahrádky stalo místo malých krádeží a velkého ticha, které se nedá jen tak zahrnout hlínou.
