Článek
Konec, který jsem nečekala
Zjistila jsem to z jeho telefonu. Nebyly tam žádné romantické zprávy, jen krátké poznámky o čase a místě. Ale bylo mi hned jasné, že nejde o pracovní schůzky. Než jsem to vůbec stihla vstřebat, přiznal se. Řekl, že se zamiloval a odchází. Stála jsem v kuchyni s hrnkem v ruce, dceru uspávala chůvička, a já měla pocit, že se mi zhroutil celý svět.
První týdny jsem fungovala jako stroj. Ráno do práce, odpoledne pro malou do školky, večer večeře a spánek. Když jsem si lehla, chtělo se mi křičet. Dlouho jsem měla chuť mu napsat, žadonit, ať se vrátí. Jenže pokaždé jsem to smazala.
Samota, která pálí
Trvalo to měsíce, než jsem se naučila být sama. Dcerka se mě pořád ptala, kde je táta, a já jen opakovala, že je pryč, ale že ji má pořád rád. Věřila jsem tomu i já, aspoň trochu. Postupně jsem se s tím naučila žít. Začala jsem mít svoje rituály, večer jsem si otevřela víno, pustila hudbu a cítila se svobodně, i když to občas bolelo.
Když se pak jednoho dne ozval, byla jsem v šoku. Napsal, že se rozešel s milenkou a že mu chybí dcera. Chtěl se vídat častěji, prý se změnil. Souhlasila jsem, ale s obavami.
Návraty bez jistoty
Začal si ji brát na víkendy. Když ji vracel, zůstával stát u dveří a snažil se mluvit i se mnou. Někdy přinesl jídlo, jindy dárky. Tvrdil, že nechce, abychom se hádali, že bychom měli fungovat jako rodina, jen ne jako pár. Nerozuměla jsem tomu. Na chvíli jsem dokonce cítila, že mě znovu potřebuje, ale pak jsem si vzpomněla, jak snadno mě vyměnil.
Přiznal, že mu s milenkou všechno připadalo nové, ale brzy zjistil, že se mu po domově stýská. Jenže domov přece není hotel, kam se vrátíš, až ti dojde, že jinde to není lepší.
Mezi odpouštěním a hrdostí
Snažím se myslet hlavně na dceru. Ona ho miluje, a já jí to nechci brát. Jenže pokaždé, když stojí v našem obýváku, mám chuť mu říct, že tohle už není jeho místo. Někdy se dívám, jak si spolu hrají, a uvědomím si, že mi to vlastně dělá dobře. Ale zároveň cítím, že to, co mezi námi bylo, už se nevrátí.
