Článek
Ranní zmizení
Hned první den dovolené jsem si všimla, že manžel každé ráno krátce po probuzení beze slova vstal, oblékl se a odešel z pokoje. Tvrdil, že chodí na snídani dřív, protože má rád čerstvé pečivo. Vzala jsem to jako jeho zvyk, i když mi to bylo trochu divné. Vždycky jsme si přece snídaně užívali spolu a povídali si u kávy. Tentokrát ale působil nervózně, jako by potřeboval být pryč dřív, než otevřu oči.
Opakující se vzorec
Další dny se situace opakovala. On se vytratil a já jsem šla dolů později, ale nikdy jsem ho v jídelně neviděla. Číšník mi jednou řekl, že tam skutečně byl, jenže odešel hned po kávě. Překvapilo mě, že o snídaních se mnou nemluvil a vždycky téma rychle odbyl. Začalo se mi v hlavě rojit podezření, i když jsem se sama sebe snažila přesvědčit, že přeháním.
Náhoda na pláži
Jedno dopoledne jsem se rozhodla vyrazit na pláž dřív než obvykle. Slunce ještě nebylo tak silné a já chtěla využít klidnější atmosféru. A právě tehdy jsem ho zahlédla. Stál opodál s mladou Chorvatkou, která pracovala v hotelovém baru. Smáli se, nakláněli se k sobě a on vypadal úplně jinak než vedle mě. Najednou se mi vybavilo, proč se tak těšil na ranní odchody. Už to nebylo o snídani, ale o ní.
Vnitřní ticho
Když jsem se vrátila do pokoje, nevěděla jsem, jak reagovat. Všechno ve mně křičelo, abych ho konfrontovala, ale místo toho jsem seděla na balkoně a dívala se na moře. Vzduch byl těžký a já cítila, že náš vztah už nikdy nebude stejný. Nešlo o jeden rozhovor nebo jedno vysvětlení. Bylo to vědomí, že tam, kde měla být důvěra, zůstala jen prázdnota.
Poslední společný den
Ten večer jsme šli ještě na večeři do města. On se tvářil, jako by se nic nestalo, a já ho pozorovala úplně jinýma očima. Každé jeho gesto působilo cize. Jídlo chutnalo hořce a hudba z restaurace mi zněla, jako by byla z jiného světa. Věděla jsem, že na tu dovolenou nikdy nezapomenu, ale z úplně jiného důvodu, než jsem si kdysi představovala.
Rozuzlení
Dlouho jsem přemýšlela, jak k tomu přistoupit. Nakonec jsem mu po návratu domů klidně řekla, co jsem viděla. Nevymlouval se, jen mlčel a díval se do země. Tehdy jsem pochopila, že mezi námi už není nic, co by šlo zachránit. Rozhodla jsem se odejít, protože zůstat by znamenalo žít ve lži, a to jsem nechtěla.
