Článek
Nech toho
S mým mužem jsme spolu přes čtyřicet let. Máme dospělé děti, vnoučata, a taky spoustu drobných zvyků, které se v tak dlouhém vztahu nahromadí. Některé roztomilé, jiné méně. Jedním z těch, které mě doháněly k šílenství, bylo jeho věčné rozhazování oblečení. Kamkoli přišel, tam něco odhodil. Kalhoty přes opěradlo křesla, ponožky pod konferenční stolek, tričko u kuchyňské linky. Zní to možná jako maličkost, ale když to člověk zažívá den co den, přestane mu to připadat legrační.
Dlouho jsem o tom mluvila. Prosila jsem ho, pak si stěžovala, pak jsme se kvůli tomu hádali. On se vždycky usmál, něco utrousil ve stylu, že to není žádná tragédie, a druhý den to udělal znovu. Vypadalo to, jako by vůbec nevnímal, jak moc mě to rozčiluje. A pak jsem jednoho dne přestala mluvit.
První ponožka zmizela bez varování
Začalo to nenápadně. Jednoho rána jsem si všimla, že na zemi u postele leží jeho ponožky. Byla jsem rozhodnutá, že je tentokrát nevezmu a nevyperu. Ale pak mě napadlo něco jiného. Vzala jsem je a strčila do spodní zásuvky v kredenci, kam se normálně dávají svíčky a ubrusy. Byla tam spousta místa. A ponožky nikdo nehledal.
Další den tričko. Pak další ponožky, triko, trenýrky, svetr. Vždycky jsem počkala, až bude někde poblíž a zrovna nevnímat. Pak jsem v tichosti zmizela s jeho kusem oblečení, aniž by si všiml. Byla jsem zvědavá, kdy se začne ptát.
Snídaně v ručníku
První náznaky přišly po týdnu. Ráno chodil po bytě s vráskou na čele a trochu zmateným výrazem. Ptal se mě, jestli jsem neviděla jeho oblíbené tričko. Odpověděla jsem, že asi bude v prádle, nebo že si ho možná někam založil. Přikývl a řekl, že to je zvláštní, že si nevzpomíná.
O dva dny později si ke snídani sedl v osušce, protože nenašel žádné čisté trenýrky. To už jsem musela potlačit smích. Ale hrála jsem dál. Oblečení mizelo, jeho výraz byl čím dál neklidnější.
Kdybys mi to rovnou řekla
Vyvrcholení přišlo zhruba po dvou týdnech. Postavil se do kuchyně a řekl mi, že má v šuplíku už jen jednu ponožku a že netuší, kam se ztrácejí. A že už nosí stejné tričko třetí den. „Kdybys mi to rovnou řekla, tak si na to dám pozor,“ povzdechl si. A tehdy jsem se rozhodla říct pravdu.
Vzala jsem ho za ruku a dovedla ke kredenci. Otevřela jsem spodní zásuvku a on jen zíral. Uvnitř ležela celá hromada jeho věcí, čistých, složených, jen uschovaných. V tu chvíli jsem čekala všechno – podrážděnou reakci, výčitky, možná i ticho. Ale on se rozesmál. A já s ním.
Od té doby se něco změnilo
Od té doby se něco opravdu změnilo. Neříkám, že je teď vzorný. Občas ještě někde zapomene ponožku nebo mikinu. Ale většinu času po sobě uklízí. A když náhodou něco nechá ležet, tak se na mě podívá, zasměje se a řekne, ať to hlavně nedávám do kredence.
Dnes se na to dívám jako na drobnou domácí válku, kterou jsem vyhrála beze slov. Byla to maličkost, která mě tížila víc, než jsem si chtěla přiznat. A tahle drobná pomsta mi tehdy přinesla zvláštní úlevu.
