Článek
Slib, který nás uklidňoval
Hned po svatbě nám tchán říkal, že dům, ve kterém žil sám, bude jednou náš. Tvrdil, že tam vychováme děti a že nás chce mít nablízku. Já i manžel jsme neměli dost peněz na vlastní bydlení, ale díky jeho slovům jsme netlačili na hypotéku. Šetřili jsme pomalu a měli jistotu, že jednou budeme mít střechu nad hlavou. Tchán nás ujišťoval, že nemusíme mít strach. Jediné, co po nás chtěl, bylo občas mu pomoct kolem domu.
Každý víkend jsme tam jezdili. Sekání trávy, opravy plotu, uklízení sklepa. Čas i peníze jsme investovali ochotně. Byli jsme rádi, že nám důvěřuje a počítá s námi do budoucna. A já měla pocit, že jsme opravdu rodina.
První změna nálad
Po smrti tchyně se tchán začal chovat jinak. Byl víc uzavřený, stěžoval si na samotu a na to, že život utíká rychleji než dřív. Snažila jsem se ho pochopit. Často jsem s ním seděla u čaje a poslouchala jeho vzpomínky. Přesto jsem vnímala, že se postupně vzdaluje.
Jednoho dne začal mluvit o tom, že by chtěl cestovat. Nejprve jen nezávazně. Ostatně, kdo by mu to nepřál. Říkali jsme mu, že si zaslouží odpočinek. Jenže pak začal řešit praktické věci. Vyřizoval papíry, hledal kupce. Manžel si myslel, že si to nakonec rozmyslí. Já jsem měla zlý pocit, ale nechtěla jsem vyvolávat konflikt.
Dům je pryč
Když nám oznámil, že dům prodal, seděla jsem jako opařená. Bez dlouhých řečí nám sdělil, že peníze použije na cestování. Než jsme stihli cokoli říct, dodal, že přece nejsme jeho povinnost a že si život chce užít.
Nevěděla jsem, co odpovědět. Každé slovo by znělo jako výčitka. Jenom jsem cítila, jak se mi bortí půda pod nohama. Byli jsme přesvědčeni, že ten dům je náš plán na budoucnost. On to zjevně viděl jako kotvu, které se potřeboval zbavit.
Jak pokračovat dál
Bylo těžké přijmout, že všechny víkendy a snaha byly za nic. Ještě těžší bylo přiznat si, že jsme se nechali ukolébat sliby. Nakonec jsme si museli vzít hypotéku a začít znovu. Nebylo to lehké a ani teď nejsme za vodou.
Tchán posílá pohledy z různých zemí světa. Píše, jak si to tam užívá. Když je čtu, cítím v sobě směs závisti a smutku. Možná bych měla být ráda, že si život konečně užívá. Jenže pokaždé, když jedeme kolem domu, kde jsme měli žít, píchne mě u srdce.
Někdy si říkám, že jsme si raději měli všechno zařídit sami a na sliby nespoléhat. Ale člověk se přece chce věřit v rodinu a v to, že slovo má svou váhu.
