Článek
První trhliny
Všimla jsem si že ráno zůstává v posteli i když měl být dávno pryč. Nejprve mi řekl že mu není dobře. Druhý den prý zase nespal. Třetí den už ani nevstal. Snažila jsem se být trpělivá, nabízela jsem pomoc a ptala se jestli něco nepotřebuje. Odpovědi byly neurčité a postupně i podrážděné. Když jsem se zeptala jestli plánuje vrátit se do práce, jen pokrčil rameny. V té chvíli jsem ještě netušila že mě to zatíží mnohem víc než jen psychicky.
Rostoucí tíha
Peníze začaly mizet rychleji než jsem čekala. Nájem, jídlo, splátky, benzín. Všechno šlo z mého účtu. Když jsem mu to připomněla, řekl jen že to nějak dopadne. Jako by se ho to netýkalo. Přestávala jsem spát a začal mě svírat pocit že držím dva životy najednou. Nejhorší však bylo, že se tvářil jako by se nic nedělo a očekával že vše udržím v chodu sama. Přestala jsem se cítit jako partnerka a připadala jsem si jako někdo kdo má povinnost nosit všechno na zádech bez námitek.
Bod zlomu
Jednoho večera jsem seděla nad účty a došlo mi, že příští měsíc už nebudu mít na některé platby. Rozbrečela jsem se přímo nad stolem. On seděl vedle mě a posouval si na mobilu videa. V tu chvíli jsem pochopila že slušnost ani prosby nepomohou. Potřebovala jsem někoho kdo ho probere. A jediné kdo na něj vždycky měl vliv byla jeho matka. Dlouho jsem váhala, nechtěla jsem si před ní stěžovat, ale už mi došly síly.
Rozhovor s tchyní
Zavolala jsem jí a snažila se mluvit klidně, ale hrdlo se mi třáslo. Řekla jsem jí přesně kolik mě stojí jeho nečinnost a jak dlouho to tak působí. Byla chvíli ticho a pak jen suše odpověděla že za mnou přijde. Když dorazila, šla rovnou za ním. Nechala jsem je o samotě, ale slyšela jsem zvýšený hlas a jedno jediné slovní spojení které pronesla tak ostře že jsem si ho zapamatovala. To bylo mé jediné uvozovkové okno v celém příběhu. Poté mu jasně vysvětlila co bude dál, a pokud se nevzpamatuje, nebude se mít kam vrátit. Viděla jsem na něm šok, který jsem já sama vyvolat nedokázala.
Nečekané utišení
Další den ráno poprvé vstal dřív než já. Nepoděkoval mi, neomluvil se, jen si oblékl pracovní oblečení a odešel zařídit návrat do zaměstnání. Nevím co mu tehdy tchyně řekla podrobně, protože o tom už nikdy nepadlo slovo. Ale podle výrazu v jeho tváři bylo jasné že mu nastavila zrcadlo které jsem já roky leštila zbytečně. Od té doby doma panuje zvláštní klid, jako kdyby vzduch konečně přestal být těžký.
