Článek
Když odešel do důchodu
Myslela jsem si, že důchod bude klidnější období. On přestane spěchat, já budu mít po práci víc času a konečně si na sebe zvykneme jinak než jen večer u televize. Místo toho se mezi námi začalo objevovat ticho. Seděl u počítače, psal si s někým, koho jsem neznala, a usmíval se způsobem, který jsem u něj už roky neviděla. Nechtěla jsem být podezřívavá. Říkala jsem si, že má konečně koníček.
Pravda, kterou jsem slyšet nechtěla
Jedno odpoledne mi to řekl sám. Seděli jsme v kuchyni, venku pršelo a on se díval do stolu. Přiznal, že si píše s mladší ženou ze Slovenska, kterou poznal na internetu. Mluvil o ní s nadšením, který mi byl cizí. Prý si rozumí, prý ho chápe, prý se po letech cítí zase živý. V tu chvíli jsem pochopila, že nejde jen o psaní. Odešel ode mě ještě ten týden a mně zůstalo prázdné místo v posteli a pocit, že jsem najednou zbytečná.
Láska, která skončila
Dlouho jsem se snažila držet důstojnost. Neprosila jsem ho, aby se vrátil. Nepsala jsem mu. Všechno jsem si nechala pro sebe. Pak mi ale zavolal. Rozklepaným hlasem mi vyprávěl, že jí vyznal lásku. Že si myslel, že spolu začnou nový život. Ona se mu prý vysmála. Řekla mu, že je pro ni jen zábava a že si neumí představit vztah s někým v jeho věku. V tu chvíli se mu zhroutil svět, který si v hlavě postavil.
Návrat, o který jsem nestála
Najednou stál zase přede mnou. Unavený, ponížený, s očima plnýma lítosti. Říkal, že udělal chybu, že si uvědomil, co ztratil. Chtěl zpátky ke mně, do našeho bytu, k našemu životu. Poslouchala jsem ho a cítila jsem zvláštní klid. Už jsem neplakala. Nebyla jsem ani naštvaná. Jen jsem si uvědomila, že ten muž přede mnou není ten samý, se kterým jsem strávila většinu života.
Rozhodnutí, které bolelo jinak
Nebylo to jednoduché. Čtyřicet let nejde jen tak vymazat. Vzpomínky se vracely samy, dobré i špatné. Ale mezi námi už stála jeho touha utéct a moje zkušenost, že láska se nedá vzít zpět jako kabát ze židle. Řekla jsem mu, že potřebuju čas. Že návrat není samozřejmost. Viděla jsem v jeho očích strach, tentokrát skutečný. A poprvé po dlouhé době jsem si připadala silnější než on.
Dnes sedím ve stejném bytě, ale dívám se na něj jinak. Některé věci jsem vyhodila, jiné přestavěla. Ne proto, abych zapomněla, ale abych si připomněla, že i po tolika letech můžu stát sama za sebe. Ať už se můj muž vrátí nebo ne, jedno vím jistě. Smích cizí ženy mi otevřel oči víc než všechna naše tichá léta dohromady.
