Článek
Přípravy, které neodpovídaly
Stála jsem u okna a pozorovala ho, jak se chystá. Všechno bylo jinak než obvykle. Na sobě měl čisté džíny a košili. Běžně na ryby vyrážel v teplácích a staré mikině. Tentokrát vypadal spíš jako někdo, kdo se chystá na rande.
Dal si sprchu, navoněl se a dlouho se díval do zrcadla. Když jsem se ho zeptala, proč se tak strojí, odpověděl, že prý po rybách zajde s kamarády na pivo. Znělo to uvěřitelně, ale něco mi na tom nehrálo.
Detail, který všechno změnil
Když vyšel ven, napadlo mě, že mu podám láhev vody, kterou nechal na lince. Sebrala jsem ji a šla za ním. Otevřel právě kufr auta. A tam jsem to uviděla.
Na zadním sedadle ležela malá papírová taška, obalená červenou stuhou. Uvnitř bylo něco zabaleného do hedvábného papíru, z části vykukoval růžový obal a kartička s malým srdcem. Vím jistě, že to nebylo nic rybářského. Když si všiml, že stojím za ním, rychle kufr zavřel a snažil se působit klidně.
„To je pro kolegu,“ řekl. Ale v očích měl ten výraz, který se nedá popsat. Vteřinu ticha, kterou neuměl vysvětlit.
Ticho mezi námi
Nic jsem neřekla. Jen jsem mu podala tu láhev a pozorovala, jak odjíždí. V tu chvíli jsem věděla, že nejede k žádnému rybníku. Nikdy předtím jsem ho neviděla tak nervózního, a nikdy bych nevěřila, že tak obyčejný detail dokáže prozradit tolik.
Zůstala jsem stát v předsíni, poslouchala mizící zvuk motoru a cítila zvláštní směs klidu a zklamání. Neplakala jsem. Jen jsem si v hlavě přehrávala obraz té tašky se srdcem, která mluvila jasněji než jakákoli slova.
Den, kdy se všechno přelomilo
Večer se vrátil pozdě. Ruce měl čisté, vlasy rozcuchané a v očích ten známý neklid. Na otázku, jaké to bylo u vody, odpověděl, že ryby nebraly. Usmála jsem se, přikývla a nic víc neřekla.
Od té chvíle mezi námi něco prasklo. Ne hlasitě, ale tak, že to nešlo slepit. Vím, že lhal, a on ví, že já to vím. A pokaždé, když dnes slyším zavřít kufr auta, vybaví se mi ta červená stuha, která mi jedním pohledem změnila všechno.
