Článek
Telefonát ze školy
Učitelka mluvila klidně, ale věcně. Řekla mi, že si syn v jídelně přidal. Prý se to nesmí a pokud se to bude opakovat, budeme si muset připlatit. Chvíli jsem mlčela, protože jsem nechápala, kde je problém. Nešlo o rvačku ani o průšvih. Šlo o hlad. O dítě, které po sportovním kroužku snědlo víc než jednu porci.
První reakce
Nejdřív jsem se zastyděla. Automaticky jsem začala přemýšlet, jestli jsem něco neudělala špatně. Jestli mu doma dávám málo jídla. Jestli jsem měla jídelně něco nahlásit. Pak přišel vztek. Ne na učitelku, ale na celý ten systém, ve kterém je normální volat rodičům kvůli přidanému knedlíku.
Rozhovor doma
Když jsem se syna ptala, jak to bylo, pokrčil rameny. Měl hlad. Zeptal se kuchařky, jestli si může přidat. Souhlasila. Žádné schovávání, žádné obcházení pravidel. Prostě normální situace, jakých jsou desítky denně. V jeho očích to nebylo téma. Jen já z toho udělala velkou věc, protože mi ji tak někdo předložil.
Nešlo o peníze. Připlatit si za oběd by nebyl problém. Vadilo mi, že se z běžné lidské potřeby stal prohřešek. Že někdo hlídá porce, aniž by viděl konkrétní dítě. Každé je jiné, má jiný den, jiný výdej energie. Přesto se všichni musí vejít do stejné naběračky.
Hranice mezi pravidlem a rozumem
Začala jsem si všímat, jak často ve škole slyším slovo pravidla. Pravidla pro jídlo, pro sezení, pro mluvení. Rozum se z toho někdy vytrácí. Chápu, že jídelna má normy a rozpočet. Ale zároveň bych čekala, že se dospělí dokážou podívat na situaci lidsky a ne hned vytáčet telefon.
Od té doby dávám synovi větší svačiny. Ne proto, že by kradl jídlo ve škole, ale aby nemusel mít pocit, že prosit o přidání je něco špatného. A pokaždé, když si na to vzpomenu, říkám si, kolik podobných drobností děti zažívají a ukládají si je někam hluboko. Ne jako trauma, spíš jako tichou informaci o tom, že i hlad se dá považovat za problém.
