Článek
Když odjel poprvé
Pamatuji si den, kdy přišel s tím, že dostal nabídku práce v Německu. Byla to šance, která se prý neodmítá. Plat několikanásobně vyšší než tady, jistota, benefity, budoucnost. Seděla jsem u stolu, poslouchala ho a přikyvovala. V hlavě mi běžely praktické věci. Hypotéka, děti, klidnější život. Říkala jsem si, že pár měsíců odloučení zvládneme.
Z pár měsíců se staly roky. Z víkendového návratu jednou za čtrnáct dní návrat jednou za měsíc. Vždy unavený, podrážděný, s hlavou plnou práce. První večer prospal, druhý den řešil maily a třetí už se balil zpátky.
Peníze jako hlavní argument
Kdykoli jsem se ozvala, slyšela jsem to samé. Dělám to pro vás. Díky mně nic nechybí. Podívej se, co všechno máme. A měl pravdu. Nové auto, opravený dům, dovolená u moře. Jenže u večeře jsem seděla sama. Děti mi vyprávěly o škole a já si říkala, že by tohle měl slyšet i on.
Začala jsem mít pocit, že peníze se staly jeho hlavním jazykem. Lásku vyjadřoval převodem na účet. Když jsem řekla, že mi chybí, koupil mi telefon. Když jsem plakala, poslal víc peněz na domácnost. Nikdy se nezastavil a neřekl, že nás potřebuje vidět.
Každodenní život bez něj
Postupně jsem si zvykla fungovat sama. Řešila jsem školu, doktory, poruchy auta i rozbité spotřebiče. Přestala jsem mu volat kvůli drobnostem, protože jsem slyšela, jak ho to obtěžuje. Vždy byl v práci, vždy spěchal. Večer jsem ukládala děti a poslouchala ticho v domě, které bylo čím dál hlasitější.
Děti si na jeho nepřítomnost zvykly rychleji než já. Když přijel, byly zpočátku nadšené, ale pak se stáhly. Nevěděly, co s ním. On nevěděl, jak s nimi mluvit. Jako by si navzájem nerozuměli. Viděla jsem to a bolelo mě to víc než cokoliv jiného.
Rozhovor, který nic nezměnil
Jednou večer jsem to nevydržela. Seděli jsme v kuchyni, děti spaly a já mu řekla, že takhle už to dál nejde. Nechci víc peněz, chci jeho. Chci, aby byl doma, aby znal vlastní děti, aby věděl, co se v našem životě děje.
Podíval se na mě a řekl, že tomu nerozumím. Že v dnešní době je jistota důležitější než emoce. Že rodinu uživí jen ten, kdo maká. V tu chvíli mi došlo, že mluvíme každý jiným jazykem. On viděl čísla. Já viděla prázdné místo u stolu.
Od té doby se nic zásadního nezměnilo. Pořád je pryč, pořád vydělává a pořád věří, že dělá to nejlepší. Já mezitím přemýšlím, jak dlouho se dá žít vedle někoho, kdo je fyzicky nepřítomný i když občas stojí v místnosti.
