Článek
Každodenní tlak
Žiju poslední měsíce v podivné směsi únavy, strachu a neustálého napětí. Ráno začíná starostí o jeho zdravotní stav, odpoledne doháním práci a večer přemýšlím, jak dlouho to ještě vydržím. Nemoc se nestala jen součástí našeho života. Ona ho převzala. Změnila rytmus dne, proměnila náš domov v prostor, kde se počítá každá minuta a každý výdaj. Můj vlastní čas se smrskl na drobné zbytky mezi povinnostmi.
Tíha rozhodnutí, které není moje
Když po mně chtěl, abych odešla do předčasného důchodu, cítila jsem, jako by na mě spadl strop. Nebyla to žádost. Byl to strach, přetavený do slov, která měla přenést odpovědnost na mě. V jeho představě by můj odchod z práce znamenal víc času, klidu a péče. Jenže v mojí představě by to byla ztráta posledního pilíře, který mě držel nad hladinou. Práce pro mě není kariéra ani ambice. Je to jediný prostor, kde nejsem definovaná nemocí.
Život, který se smrskl do počítání možností
Začala jsem si uvědomovat, jak moc nás nemoc připravila o perspektivu. Nepřemýšlíme už o budoucnosti, ale o tom, co zvládneme dnes a jestli to zvládneme i zítra. Peníze mizí rychleji než síly. Každý výdaj řeším dvakrát. Každý dopis z úřadu mi zvýší tep. A do toho jeho pohled, který se mě ptá, kdy konečně přijde moje rozhodnutí. Jenže já mám pocit, že rozhodnutí nemám. Že jen balancuju mezi povinností a vlastními hranicemi, které se neustále posouvají.
Vnitřní únava, která nemá jméno
Nejhorší je ta tichá vina, která se ve mně usazuje. Když si dovolím chvilku klidu, mám pocit, že selhávám. Když naopak jedu dál bez pauzy, vyčerpává mě to do prázdna. A mezi tím vším stojí jeho potřeba cítit, že v tom není sám. Jenže já už někdy nemám sílu ani sama na sebe. Připadá mi, že mě nemoc nepřímo nutí vzdát se sebe, i když to nikdo nahlas neřekl.
Chvíle, kdy jsem si dovolila pravdu
Najednou jsem pochopila, že předčasný důchod by nás možná finančně ani nezachránil. Jen by nám vzal další kus normálnosti. A tak jsem si poprvé přiznala, že náš pád ke dnu není o jednom rozhodnutí, ale o dlouhodobé ztrátě rovnováhy, kterou už sama neudržím, pokud budu dál potichu ustupovat před vším, co nemoc požaduje.
