Článek
Nečekaný dárek
Manžel přišel z práce pozdě, unavený jako vždy. Na stole už ležel ten koš, krásně naaranžovaný, plný čokolád, vína a drobných luxusních věcí. Prý mu to někdo poslal do kanceláře a on to prý jen přinesl domů, protože by to jinak snědli kolegové. Neřešila jsem to, nechala jsem ho jít se osprchovat a mezitím jsem koš začala rozbalovat.
Na dně byla malá obálka. Byla přilepená izolepou k láhvi vína, jako by měla zůstat skrytá. Otevřela jsem ji a uvnitř byl krátký vzkaz. Psala ho žena. Poznala jsem to podle písma i podle způsobu, jakým o něm mluvila. Stálo tam: „Vím, že tohle nesmíme, ale děkuju za včerejšek. Tohle je jen drobnost.“
Chvíle, kdy všechno zapadne
Seděla jsem u stolu, obálku v ruce, a cítila, jak se mi potí dlaně. Najednou mi došlo, proč se poslední týdny choval jinak. Začal si víc hlídat telefon, z práce chodil později, a když jsem se ptala, jen mávl rukou, že má hodně projektů. Tehdy jsem tomu věřit chtěla. Ale tenhle malý kousek papíru všechno vysvětlil líp než jakákoli výmluva.
Když vyšel ze sprchy, položila jsem před něj obálku. Neřekla jsem nic. Jen se na ni podíval a vteřinu zůstal stát bez hnutí. Pak si povzdechl a tiše řekl, že to nebylo nic vážného. Že je mu to líto.
Ticho místo hádky
Nevztekala jsem se. Bylo to zvláštní, ale necítila jsem ani hněv. Spíš prázdno. Možná proto, že tohle nebylo poprvé, co jsem cítila, že mezi námi něco chybí. Vždycky jsem se snažila omlouvat jeho nezájem tím, že je unavený, že má stres, že mu musím dát čas. Jenže teď už nebylo co omlouvat.
Řekla jsem mu, že chci rozvod. Nepokoušel se mě zastavit. Jen seděl, hlavu v dlaních, a mlčel. Možná čekal, že se zase rozpláču, že mu odpustím, jako tehdy, když jsem našla podezřelou zprávu od jeho kolegyně. Ale tentokrát ne.
Dárkový koš, který všechno ukončil
Ten večer jsem si sbalila pár věcí a odjela k sestře. Nechala jsem za sebou všechno, co jsme spolu roky budovali. Dům, vzpomínky i víru, že to někdy bude jiné. Ráno jsem si vzala dovolenou a objednala si kávu v malé kavárně na rohu. Bylo ticho. Jen zvuk hrníčků a cinkání lžiček. Uvědomila jsem si, že jsem poprvé po dlouhé době klidná.
Když jsem pak šla po ulici, zahlédla jsem ve výloze podobný dárkový koš, jako byl ten náš. Na chvíli mě bodlo u srdce, ale pak jsem se usmála. Možná právě ten dárek, který měl být tajným vyznáním, byl nakonec to nejupřímnější, co mi kdy od něj přišlo.
