Článek
Nikdy jsme se o penězích moc nebavily
U nás doma se o penězích vždy mluvilo spíš okrajově. Věděla jsem, že máma je šetrná, že neplýtvá a že si všechno rozmýšlí. Ale brala jsem to jako její povahu, ne jako nějaký velký plán. Když jsem byla mladší, přišlo mi to až přehnané. Nechtěla jet na drahou dovolenou, nekupovala si značkové věci, dlouho nosila jeden kabát. Občas jsem si říkala, že si zbytečně odpírá.
Když se mi narodilo dítě, začala mi víc pomáhat. Hlídání, nákupy, občas donesla tašku jídla. Pořád ale žila skromně. Nikdy si nestěžovala, jen občas prohodila, že je dobré myslet dopředu.
Překvapení u kuchyňského stolu
Jednou odpoledne jsme seděly u stolu a řešily obyčejné věci kolem výdajů. Školka, kroužky, oblečení, všechno zdražovalo. Povzdechla jsem si, že mám strach, jestli budu schopná dítěti jednou pomoct třeba se studiem nebo bydlením. Máma chvíli mlčela a pak řekla, ať počkám.
Přinesla mobil, přihlásila se do banky a otočila obrazovku ke mně. Nejdřív jsem nechápala, na co se dívám. Myslela jsem, že je to její běžný účet. Pak mi došlo, že jde o spoření. A ta částka nebyla malá. Byl to téměř milion korun.
Zeptala jsem se, co to je. Řekla klidně, že účet založila krátce po narození vnoučete a že tam každý měsíc posílá peníze. Automaticky. Bez řečí, bez oznamování, bez potřeby pochvaly.
Roky tichého odkládání
Úplně mě to vykolejilo. V hlavě mi začaly naskakovat všechny ty momenty, kdy si něco nekoupila, kdy řekla, že to nepotřebuje, kdy odmítla jet někam, kde by utratila víc. Nebyla to jen šetrnost. Byl to záměr.
Zeptala jsem se, proč mi to nikdy neřekla. Odpověděla, že nechtěla, abych s tím počítala. Že to nedělá proto, aby byla důležitá, ale proto, že chce mít jistotu, že dítě jednou dostane lepší start. Prý ví, jak těžké je začínat od nuly.
V tu chvíli jsem necítila stud ani výčitku. Jen obrovskou vděčnost a zvláštní klid. Jako by někdo potichu držel ochrannou ruku nad naší budoucností a já o tom neměla tušení.
Objala jsem ji dřív, než jsem něco řekla
Nevymyslela jsem žádnou chytrou větu. Prostě jsem vstala a objala ji. Bylo to spontánní a silné. Ona se jen zasmála a řekla, že teď už to vím, tak ať z toho nedělám vědu. Pak začala řešit, jestli si dáme kávu.
Od té doby pokaždé, když ji vidím v tom starém kabátu a s pečlivě složeným nákupním seznamem, už to neberu jako přehnanou šetrnost. Vidím za tím konkrétní čísla, roky trpělivosti a tichou formu lásky, která o sobě nepotřebuje mluvit nahlas.
