Článek
Nejdřív jsme si mysleli, že si to jen namlouváme
Bydlíme s manželem na okraji malé vesnice, kde se všichni znají a nikdy tu nebyl žádný problém. Když jsem mu poprvé řekla, že mám pocit, jako by někdo stál v zahradě a pozoroval nás, řekl mi, že jsem se určitě špatně vyspala. Jenže o pár dní později se přiznal, že i on v noci slyší kroky na dvoře. Někdy to znělo, jako by někdo šustil u oken, jindy jako tiché našlapování na štěrku před verandou. Opatrně jsme to řekli sousedce a ta se na nás podívala, jako bychom se zbláznili. „To je jen vítr,“ mávla rukou a smála se.
Začala jsem se bát zůstat doma sama
Ve dne to nebylo tak zlé, ale když padla tma, nebyla jsem schopná klidně sedět. Neustále jsem nakukovala do oken a kontrolovala, jestli se někdo neplíží kolem domu. Jednou jsem dokonce zahlédla za záclonou pohyb, jako by tam někdo opravdu stál. Vyšla jsem ven, ale nic jsem nenašla. Začínala jsem být z toho všeho unavená a nervózní. Manžel to viděl a navrhl, že pořídíme malou kameru, kterou schováme na verandu. Ani on už nebyl klidný, i když se snažil nedávat to moc najevo. V obchodě se na nás prodavač díval s pobaveným úsměvem, když jsme si kupovali bezpečnostní kameru. Asi si myslel to samé co sousedka.
Konečně jsme zjistili, co se děje
Kameru jsme namontovali hned ten večer, abychom měli důkaz, že si to všechno nenamlouváme. V noci jsem znovu nemohla spát, a tak jsem kolem třetí hodiny ráno potichu vstala a šla zkontrolovat záznam. Nechtěla jsem budit manžela, ale když jsem uviděla, co na obrazovce běží, musela jsem ho okamžitě zavolat. Na záběru bylo jasně vidět, jak se po našem dvoře prochází cizí muž. Měl na sobě tmavou bundu s kapucí, obcházel kolem oken a díval se dovnitř. Dokonce se na chvíli zastavil u dveří a zkoušel kliku. Oběma nám zatrnulo. Najednou jsme měli jistotu, že jsme si to celé nevymysleli. Zavolali jsme policii a ukázali jim záznam.
Po tom všem jsme se konečně uklidnili
Policie si video prohlédla, a ještě tu noc projeli okolí. Druhý den nám zavolali, že podle popisu i chování poznali muže, který už byl několikrát přistižen, jak se potuluje po domech a nakukuje lidem do oken. Řekli, že je to místní podivín, který nikdy nic neukradl, ale lidem naháněl strach. Přesto nám doporučili, ať si necháme kameru zapnutou a zamykáme dveře. Od té doby už jsme ho neviděli a konečně jsme začali zase klidně spát. Když jsme pak ukazovali záběr sousedce, ztichla a přiznala, že se nám omlouvá, protože si myslela, že jsme už staří a podezíraví zbytečně. V duchu jsem se trochu pousmála. Možná jsme opravdu staří, ale ten pocit, že někdo stojí venku a sleduje vás, byl skutečný. Kamera to dokázala.
