Článek
Chtěla jsem vypnout, ale nešlo to
Objednala jsem si polévku a sklenku vína. U stolu o pár metrů dál právě usedla skupina mladých cizinců. Mluvili cizím jazykem, nerozuměla jsem jim, ale i bez toho bylo zřejmé, že se nehodlají chovat tiše. Smáli se, tleskali, bouchali do stolu, a když přišla servírka, začali na ni hvízdat a mávat jako na letišti.
Personál nevěděl, co si s nimi počít
Servírka jim s nuceným úsměvem donesla první rundu drinků. Mladíci si z ní očividně dělali legraci, začali napodobovat její češtinu a opakovali slova, která zaslechli od jiných hostů. Celá restaurace ztichla, ale nikdo se neozval. Lidé se spíš dívali do talíře a dělali, že nic neslyší.
A pak vstal on
Seděl kousek ode mě. Starší muž, klidný výraz, decentní oblečení. Do té chvíle si četl noviny a vypadal, že ho nic nerozhází. Ale když jeden z těch mladíků začal nahlas napodobovat český přízvuk a přitom kopnul do židle, vstal a šel k jejich stolu.
Bez křiku. Bez vzteku. Jen plynulou angličtinou řekl, že se nacházejí v restauraci, kde jsou i jiní lidé, kteří si přišli v klidu najíst. Že se jejich chování nedá považovat ani za vtipné, ani za přiměřené. A že by bylo vhodné, kdyby trochu ztišili.
Reakce byla okamžitá
Nikdo neřekl ani slovo. Jen jeden z těch kluků tiše zamumlal „okay“. Ostatní zůstali zaraženě sedět. Muž se otočil a pomalu se vrátil na své místo. Nikomu nenadával, nikoho neurážel. Ale všechno, co řekl, mělo váhu.
Nálada se zklidnila
Restaurace se zhluboka nadechla. Servírka na něj vděčně kývla, já jsem si mohla konečně vychutnat víno. A i když jsem mu to neřekla nahlas, v duchu jsem si říkala, že právě takhle vypadá skutečná autorita. Bez výhružek, bez zbytečné zlosti. Prostě klidná odvaha ve správnou chvíli.
