Článek
První náznaky problému
Bydlím v panelovém domě už dlouho a vím, že topení tu nikdy nebylo ideální. Přesto jsme si s tím vždy nějak poradili. Jenže s příchodem skutečných mrazů jsem si začala všímat, že radiátory hřejí slaběji než obvykle. Nejprve jsem si myslela, že je to jen přechodné nebo že si tělo musí zvyknout. Doma jsem chodila ve svetru, později i v mikině. Pořád jsem si říkala, že to je jen pár dní.
Zjištění, které mě zarazilo
Jedno odpoledne jsem potkala sousedku na chodbě. Při řeči se zmínila, že oni doma vůbec netopí. Prý kvůli úsporám. Nechápala jsem to, ale brala jsem to jako jejich věc. Jenže postupně jsem zjistila, že nejsou sami. Několik bytů kolem nás mělo ventily úplně zavřené. Teplo z našeho bytu tak doslova mizelo skrz zdi k nim.
Každodenní nepohodlí
Začala jsem doma vařit čaj jen proto, abych se zahřála. Ráno bylo v ložnici tak chladno, že se mi nechtělo vstávat z postele. Děti si stěžovaly, že jim je zima u psaní úkolů. Topení jsme měli puštěné naplno, ale pocitově to nestačilo. Nejhorší bylo vědomí, že my topíme i za ostatní.
Rozhovory bez výsledku
Zkusila jsem to řešit domluvou. Na schůzi společenství jsem opatrně nadhodila téma. Reakce byly vlažné. Někteří se tvářili, že se jich to netýká, jiní otevřeně řekli, že topit nebudou. Argumenty o plísni a prochladlých zdech nikoho nezajímaly. Odešla jsem s pocitem bezmoci.
Vyúčtování, které zabolelo
Celou zimu jsem se uklidňovala tím, že sice zaplatíme víc, ale tak hrozné to nebude. Když přišlo vyúčtování, seděla jsem u stolu a několikrát ho přepočítávala. Částka byla výrazně vyšší než v předchozích letech. Nešlo o drobné navýšení, měli jsme útratu vyšší o 10 tisíc korun. V tu chvíli mi došlo, že jsme platili nejen za sebe.
Hromadné překvapení
Část sousedů se ozvala hned, jiní mlčeli, ale bylo jasné, že čísla zaskočila všechny. Svolala se porada a teprve tam se otevřeně řeklo, co do té doby zůstávalo za zavřenými dveřmi. Někteří netopili skoro vůbec a náklady se rozprostřely mezi ostatní. Shodli jsme se, že takhle to dál nejde a domluvili se, že každý by měl v bytě udržovat alespoň schůdnou teplotu.
Dnes už je zase tepleji, ale pokaždé když otočím ventilem na topení, vybaví se mi ta situace. Ne ta venkovní zima, ale ta mezi lidmi v jednom domě. Pocit, že i když si každý žije po svém, ve skutečnosti jsme na sobě víc závislí, než bychom chtěli. A že někdy za cizí šetření zaplatí ten, kdo se jen snaží fungovat normálně.
