Článek
Rozhodnutí, které tehdy dávalo smysl
Nešla jsem na školu, která by slibovala pohodlné studium. Studovala jsem ekonomický a analytický obor na veřejné univerzitě, který měl pověst jednoho z nejnáročnějších. Vybrala jsem si obor, kde se běžně nedostuduje v termínu a kde je normální, že lidé končí po prvním nebo druhém roce. Každý semestr byl filtr. Statistiky, analýzy, teorie, cizí jazyky, nekonečné čtení odborných textů. Zkoušky trvaly hodiny a nešlo je okecat. Buď jsem látku chápala, nebo jsem letěla.
Už v prvním ročníku nám bylo řečeno, že tohle není škola pro každého. Že kdo to zvládne, nebude mít o práci nouzi. Ta věta se mezi studenty opakovala jako mantra. Držela mě ve chvílích, kdy jsem spala čtyři hodiny denně a měla pocit, že mi mozek přestává fungovat. Říkala jsem si, že tahle tvrdost má smysl. Že nejde jen o titul, ale o schopnost myslet, analyzovat a obstát pod tlakem.
Studium mi vzalo pět let života v tom nejprostším smyslu. Žádné lehké kredity, žádné zkratky. Brigády jen nárazově, protože na víc nebyl prostor. Všechno se točilo kolem školy. Věřila jsem, že právě tahle náročnost bude jednou moje výhoda.
První střet s realitou
Na první pohovor jsem šla nervózní, ale hrdá. Měla jsem diplom, měla jsem výsledky, měla jsem pocit, že jsem obstála. Personalista se usmíval, listoval životopisem a pak zvedl oči. Zeptal se, kde jsem pracovala. Odpověděla jsem poctivě. Nikde. Usmál se znovu, tentokrát jinak. Řekl, že hledají někoho s praxí. Že studium je fajn, ale realita je jinde.
Ten rozhovor se mi v hlavě přehrával ještě týdny. Ne proto, že bych práci nedostala. Ale kvůli tónu. Kvůli tomu, jak samozřejmé mu přišlo, že pět let studia je málo. Jako by to byla osobní chyba. Jako bych měla vědět, že diplom sám o sobě nikoho nezajímá.
Opakující se scénář
Další pohovory už nebyly šok. Byly rutina. Stejné otázky, stejné odpovědi, stejný konec. Někdy to řekli slušně, jindy otevřeně. Jednou se dokonce zasmáli. Prý hezká škola, ale k ničemu. Seděla jsem tam a měla chuť se zeptat, proč tedy celé roky všichni tvrdí opak. Proč se mladým lidem pořád říká, že bez vysoké školy nemají šanci.
Začala jsem pochybovat. Ne o sobě, ale o celém tom příběhu, který jsem přijala. O tom, že vzdělání je investice. O tom, že snaha se vyplácí. Najednou jsem byla ta, která musí vysvětlovat, proč nemá zkušenosti, místo aby byla ta, která něco nabízí.
Pocit zbytečnosti
Nejtěžší nebylo odmítnutí. Nejtěžší byl pocit, že jsem pět let šla špatným směrem. Že jsem se připravovala na svět, který neexistuje. Seděla jsem doma, posílala životopisy a přemýšlela, jestli jsem nebyla naivní. Jestli jsem neměla jít pracovat dřív, i za cenu horší školy. Jestli to celé nebyla chyba v úsudku.
Zároveň jsem cítila stud. Vysvětlovat rodině, proč pořád nic nemám. Vysvětlovat sama sobě, proč se cítím méněcenně, i když jsem objektivně udělala všechno správně. Ten rozpor byl vyčerpávající.
Když se smích zlomí
Jednou mi přišla odpověď, která byla stručná a upřímná. Nehledají absolventa. Hledají někoho, kdo už ví, jak to chodí. Zavřela jsem mail a poprvé se zasmála já. Ne ironicky, spíš rezignovaně. Došlo mi, že ten smích na pohovorech nebyl osobní. Byl systémový. A že pokud chci něco změnit, budu to muset udělat mimo ten příběh, který mi byl roky vyprávěn.
