Mladí se mi na zastávce posmívali, že používám papírový jízdní řád. Když zjistili, kdo jsem, zmlkli

Ten den jsem byla na směně. Lidé mě vnímají jako obyčejnou starší paní, ale v ruce jsem držela nejen jízdní řád, ale i svou pracovní brašnu. Často mě lidé přehlížejí, protože nevypadám jako někdo důležitý. A to mi vlastně vyhovuje. Měla jsem před sebou dopolední okruh v autobusech a tramvajích a ještě na zastávce jsem si chtěla ověřit spoje. Proto jsem vytáhla papírový řád a studovala, který autobus pojede nejdřív.

Vedle mě se opírali o skleněnou stěnu tři mladí kluci s telefonem v ruce a hlasitě si něco ukazovali. Po chvíli jsem zaslechla, jak jeden z nich říká, že takovou trapárnu už dlouho neviděl, že listuju „nějakým papírem“ a že tohle prý dělají jen báby, co neumí kliknout na displej. Druhý se přidal a smál se, že mi to trvá tak dlouho, že autobus ujede dřív, než to přečtu. A třetí vytáhl mobil a začal si mě natáčet. Nic jsem neřekla. Dočetla jsem do řádku a složila papír zpátky.

Jakmile přijel, nastoupili přede mnou a pokračovali v posměchu. Já se postavila k řidiči, ukázala mu služební průkaz a začala svou kontrolu. Chodila jsem uličkou, kontrolovala jízdenky a slyšela, jak se za mnou mladí pošklebuje, že prý babička dělá, že je důležitá. Než jsem k nim došla, schválně si sedli co nejdál a tvářili se nevinně.

Zastavila jsem se u jejich řady, podívala se na toho nejhlasitějšího a natáhla ruku. Kluk zbledl, jeho dva kamarádi začali hledat po kapsách a najednou bylo ticho. Ten, co mě před chvílí natáčel, rychle schoval mobil a svěsil oči.

Ukázalo se, že ani jeden z nich jízdenku neměl. Napsala jsem jim pokutu, klidně a pomalu, zatímco se ani neodvažovali promluvit. Když jsem skončila a šla zpátky k řidiči, dívali se do země. Na příští zastávce tiše vystoupili a ani se neohlédli.

Když autobus pokračoval, sedla jsem si, zkontrolovala si poznámky a složila jízdní řád zpátky do kabelky. Věděla jsem, že příště si možná rozmyslí, komu se smějí. A že i papír má pořád svou váhu, když víte, jak ho použít.