Článek
Neobvyklé ticho
Seděla jsem v kuchyni a připravovala oběd. Vnučka byla v obýváku a já slyšela jen občasné ťuknutí na obrazovku. Pak se ale udělalo úplné ticho. Podívala jsem se a všimla si, že jen zírá na tablet, aniž by hrála dál. To mě zarazilo, a tak jsem šla k ní.
Co se objevilo na obrazovce
Na displeji neběžela hra, ale video na internetu. Skupina mladých lidí tam soutěžila v takzvané výzvě, kdo vydrží sníst co nejvíc chilli papriček. U toho se dusili, brečeli, smrkali a mezi tím padala sprostá slova. Vnučka na to koukala s vytřeštěnýma očima. Když jsem se jí zeptala, proč to sleduje, odpověděla, že to prý dělají skoro všichni a že je to zábava.
Moje reakce
Byla jsem v šoku. Nedokázala jsem pochopit, jak se z něčeho takového může stát zábava pro děti. Místo veselých pohádek sledovala malá holčička, jak se dospělí trápí a ještě to doprovázejí hrubými slovy. Připadalo mi to odporné a nevhodné.
Telefonát s dcerou
Nevydržela jsem to a hned jsem zavolala dceři. Vyprávěla jsem jí, co jsem u vnučky viděla, a čekala jsem, že se zděsí stejně jako já. Jenže dcera reagovala úplně jinak. Řekla, že je to dnes mezi dětmi běžné, že na podobné „challenge“ koukají i její spolužáci a že to není nic hrozného.
Střet dvou světů
Nedokázala jsem tomu porozumět. Vždyť jde o ponižující, sprosté a nevkusné scény. Vysvětlovala jsem jí, že malé dítě by mělo mít jiné vzory a ne sledovat, jak se někdo dusí a všichni se tomu smějí. Dcera se mě snažila uklidnit, že se to prostě nedá uhlídat a že bych se tím neměla tak rozčilovat.
Co mě trápí dodnes
Ten obraz vnučky, která bez hnutí sleduje cizí lidi trpící pro pobavení, mi ale zůstal v hlavě. Pořád si říkám, že svět dětství by měl být plný her, fantazie a pohádek, a ne drsných videí z internetu. A i když to dnešní rodiče berou jako samozřejmost, já se s tím prostě smířit nedokážu.
