Článek
Těšení a obavy
Když mi manžel oznámil, že má jít na třídní sraz, byla jsem klidná. Nikdy jsem neměla problém s jeho přáteli ani minulostí. Dokonce jsem ho trochu pobízela, aby šel, protože sám váhal, zda má chuť potkat se s lidmi, které neviděl dvacet let. Sama jsem znala pár historek z jeho střední školy, vždy se o nich zmiňoval s úsměvem.
Jen jedna věc mě v koutku duše hlodala. Mezi jeho bývalými spolužačkami byla i ta, o které jsem kdysi slyšela nejvíc. Bývalá přítelkyně, se kterou prý prožil hodně bouřlivé období. Tvrdil, že to bylo dávno uzavřené, a já mu věřila. Jenže pocit, že ji možná uvidí, jsem ze sebe setřást nedokázala.
Fotka, která zamíchala emocemi
Večer mi od něj začaly chodit zprávy. Pár krátkých vět, že je tam veselo, že potkal staré kamarády. Pak přišla fotka. Myslela jsem, že uvidím skupinu lidí u stolu nebo nějakou rozmazanou momentku. Místo toho na displeji svítil snímek, na kterém stál on, usměvavý a hned vedle něj ona. Bývalá. Ruku položenou kolem jeho ramen, jako by čas nikdy neuběhl.
Srdce mi spadlo do žaludku. Na chvíli jsem zírala na obrazovku, neschopná reagovat. V hlavě se mi rozjela lavina myšlenek. Proč mi to poslal. Byl to omyl, nebo mi chtěl něco naznačit. A proč se tváří tak šťastně, jako bych v tu chvíli vůbec neexistovala.
Noční přemýšlení
Zbytek večera jsem už nevydržela v klidu. Každý zvuk zprávy ve mně vyvolal úlek. On dál psal krátké postřehy, ale už žádné fotky. Nepřiznala jsem mu, že ta jedna mě zasáhla. Jen jsem předstírala, že je všechno v pořádku. Když jsem šla spát, hlavou se mi honily nejhorší scénáře. Vzpomínala jsem na všechny chvíle, kdy se o ní dřív zmínil. Na to, jak řekl, že s ní byl jeho život plný emocí, i když se pořád hádali. A já si uvědomila, že jsem se nechtěně začala srovnávat.
Usnout jsem dokázala až k ránu. Bylo mi jasné, že o tom s ním budu muset mluvit, ale zároveň jsem měla strach, co zjistím.
Rozhovor, kterému se nešlo vyhnout
Druhý den ráno se vrátil. Byl veselý, vyprávěl historky a připadal mi uvolněný. Já se snažila tvářit normálně, ale v očích mi to muselo být vidět. Nakonec jsem to nevydržela a zeptala se přímo. Řekla jsem mu, že jsem viděla fotku a že mě to zaskočilo. On se zarazil, chvíli přemýšlel a pak se omluvil. Prý to bylo nedopatření, chtěl fotku poslat do skupiny spolužáků, ale spletl si příjemce.
Dodával, že pro něj to nemá žádný význam, že je to jen stará známá, se kterou se viděl po letech. Prý byli rádi, že se potkali, ale nic víc. Tvrdil, že by mě nikdy nezranil úmyslně.
Jak to ve mně zůstalo
Možná měl pravdu. Možná šlo opravdu jen o shodu okolností. Ale já v sobě od té chvíle nesu podivný stín. Není to o žárlivosti, spíš o pocitu, že minulost někdy dokáže zasáhnout do přítomnosti víc, než si připouštíme. Zjistila jsem, že i po letech vztahu může jedna jediná fotografie rozechvět city a nejistoty, o kterých jsem ani netušila, že je ještě mám.
A tak se od té doby dívám na staré fotky jinak. Už to nejsou jen vzpomínky, ale i připomínka toho, jak snadno se může všechno v hlavě převrátit, i když realita je možná úplně prostá.
